72.

84 10 2
                                    

"Vypadá to, že to budeme muset zvládnout, co?" Podívala jsem se na malého Chrise, který se na mě díval Rossovýma očima.

On na odpověď jenom se smíchem zahekal a zasmál se směrem, kde se zrovna objevil Luke.

"Můžeme jet." Oznámil s úsměvem a zhasnul za mnou v pokoji.

Cesta trvala necelou hodinu, náš dům, tedy spíš dům mého otce, byl pomalu na druhé straně Sydney. Celou cestu hrála naše oblíbená hudba a já jsem jen nepřítomně hleděla z okénka. Bylo jedenáct dopoledne, slunce pražilo a celý ten den vypadal vážně krásně. Škoda, že ta krása byla jenom okolo mě.

"Pojď, pomůžu ti vybalit." Vyzval mě Luke, zatímco tahal naše zavazadla do schodů. Na to jsem já přerušila nával nostalgie a následovala jsem ho.

Po vybalení se Luke vydal na nákup všeho potřebného a já se rozhodla znovuobjevit celý dům. Nebyla jsem tu přes rok a ještě déle jsem tu nepobývala přes noc. S Chrisem u nohou jsem prolezla celý dům a vrátila jsem se do svého pokoje. Konečně jsem měla čas si ho pořádně prohlédnout. Nic se nezměnilo od doby, kdy jsem se odstěhovala do LA ke klukům.

V komoře jsem hledala postýlku po Ellie, která by se mi v tu chvíli zrovna náramně hodila. Chris mi totiž pomalu usínal v náruči. Nakonec jsem ji, rozloženou a schovanou v krabici, pod hromadou krámů našla.

Skládání postýlky a povídání s Lukem mě vážně dokázaly přivést na jiné myšlenky. Takhle jsem se schovávala měsíc. Nikdo kromě Luka nevěděl o tom, že jsem opustila Ameriku a že jsem zamířila do Austrálie. Pak ale přišel čas na to, abych se odhodlala k tomu, se tam vrátit.

A tak se stalo to, že jsem znovu procházela tím domem. Domem, kde jsem společně s Rossem tři roky žila. Přijeli i Lynchovi. Řešily se takové ty formální věci, kterým bych se nejradši vyhla. Všechno, co jsem potřebovala říct bylo, že nic nechci. A tak se všechno, co po Rossovi zůstalo rozdělilo mezi jeho rodinu a Chrise. Včetně domu. Odtamtud jsem se odstěhovala a vypadla zpátky do Austrálie. Teď už o tom věděli všichni.

Rozhodla jsem se, že celou Ameriku nechám za sebou a zůstanu v Austrálii. Do domu v San Franciscu se provizorně nastěhovala Rydel s Ellem a po krátké debatě se rozhodlo, že Chrisovi dům připadne, až bude plnoletý. Ale zpátky do Austrálie. Začala jsem žít s Lukem. Vlastně to navrhl on, jistěže se mi to nelíbilo. Už kvůli tomu, že jsem ho nechtěla připravit o bezstarostnost. On na tom ale trval, takže mě nezbylo nic jiného, než respektovat jeho rozhodnutí. Prodal byt v centru Sydney a společně jsme sehnali středně velký dům se zahradou v klidném sousedství.

Jako lusknutím prstu Chris najednou oslavil druhé narozeniny. Byly tomu dva roky, co přišel na svět Chris a byl tomu rok, co ze světa odešel Ross. V tu dobu, jako bych si uvědomila, že na Rosse nemá smysl čekat, že už se nevrátí.

A stalo se to, na co všichni čekají po celé nudné vyprávění tohohle příběhu. Začala jsem s Lukem chodit.

.

.

.

WhyMe?, aneb jak zesrat příběh a snažit se to zachránit😂😂😂😂

Zuke ship anyone?

Takže.. to, co jsem ohromně nenápadně naznačovala v předchozích kapitolách je asi tak trochu pravda, konec ve formě epilogu je za dveřmi

Fakt nevím, jak tohle afterword zakončit, tak sem napíšu naprosto nesmyslnou větu a podpis

Adee xx

WhyMe?Kde žijí příběhy. Začni objevovat