WhyMe?

61.

  "To uvidíte, maminko." zaculila se a šla nám otevřít dveře. 

"Nashledanou." rozloučila jsem se zaraženě. O Rossovi ani nemluvím.

"Zoe, co tím myslela?" ptal se vykuleně.

"Jestli to, co si myslím já, tak to potěš Spongebob." sotva jsem dýchala. Je mi dvacet, nemůže ze mě být mamina. Panebože.

Když sestra otevřela dveře do ordinace, zatajil se mi dech. Nechci to vědět, nechci.

"Pojďte dál." vybídla nás a já se se strachem podívala na Rosse. Nebyl na tom jinak než já.

"Tak, tady se položte, podíváme se, jak to s vámi tedy je." poklepala doktorka na lůžko.

Lehla jsem si a vyhrnula si svetr až pod prsa.

Doktorka mi chvíli přejížděla tou studenou věcičkou po břiše a zkoumavě při tom hleděla do monitoru. Ross seděl celou dobu vedle mě a držel mě za ruku.

"Mám pro vás dobrou zprávu," usmála se na nás. Ohromně dobrou, vážně, "Vidíte tenhle tmavý flek a v něm ještě menší světlý?"

"Myslím, že ano."

"Ne." Ross nechápavě zíral na obrazovku. 

Doktorka prstem kroužila okolo tmavšího fleku. 

"Tady uvnitř," upřesnila tak, aby to i on pochopil, "tak to je vaše děťátko." 

Do hajzlu.

Podívala jsem se provinile na Rosse. Usmíval se.

"Zlato, to je úžasný!" objal mě a políbil. 

Ono mu to jakože nevadí? On z toho má radost? Hhh?

Když jsme odcházeli k autu, byla jsem zticha. Bála jsem se cokoliv říct. Ticho přerušil Ross, až když jsme oba nasedli do auta.

"Překvápko, co?" zasmál se rozpačitě.

"To je slabý slovo." odfrkla jsem si. Všiml si mého nadšení a zarazil se.

"Ty nejsi ráda? Budeme mít dítě! To je přece skvělý," jeho nadšení čím dál tím víc klesalo, "ale no tak. To zvládneme, spolu." vzal mě za ruku.

"Co když ne? Je mi dvacet Rossi. Co když mu zkazím život?" nebrečela jsem, byla jsem sama na sebe naštvaná.

"Nezkazíš, slibuju, že to spolu zvládneme, vážně." uklidňoval mě a nejspíš to i pomohlo, protože moje chvilková úzkost byla pryč.

Uběhl týden, dva, měsíc.

Konečně jsem se smířila s tím, že ze mě za pár měsíců bude máma a beru to tak nějak jako součást mého života. 

Bude to znít hloupě, ale hodně mi pomohl jeden film, pravděpodobně můj vůbec nejoblíbenější a to Dítě Bridget Jonesové. 

Uvědomila jsem si, že to, jak se ona dívá na to, že je těhotná, mě úžasně uklidňuje. Nechávala to plavat a byla prostě jen těhotná. Ona byla sice o víc jak dvacet let starší, ale co. Byla ve stejném stavu? Byla.

Asi jsem se trošku opičila, ale vyhovovalo mi to tak.

S taťkou Rossem jsme se dohodli, že to prozatím nikomu neřekneme, že to oznámíme až po Vánocích, až budeme slavit Nový rok.

Ten den se pomalu blížil a já začínala být pořád nervóznější. Bude to přesně to, co nechci. Budu středem pozornosti, všichni na mě budou chmatat a já budu akorát protivná.

Vánoce strávíme u babi Clifford, kde to oznámíme rodinnému kruhu. Potom se stavíme u Lynchů, kde zůstaneme asi tak dva dny nanejvýš a hned potom razíme do LA za druhou rodinkou.

Jejich reakce se bojím nejvíc.

Řeknu jim to ale ještě před večerní oslavou, aby měli pořádný důvod pít.

Při balení jsem se snažila všechny moje věci nacpat do jednoho kufru. V nějakém pořadu jsem slyšela o nějaké metodě balení věcí. Oblečení se má srolovat a naskládat vedle sebe, prý se tak do zavazadla vejde víc kusů.

Panebože co to dělám? Přemýšlím jako mamina! No to snad ne.

Vztekle jsem si sedla na kufr, ze kterého čouhaly teplé svetry a mikiny. Neměla jsem trpělivost ani před půl rokem, natož teď s budoucím vzteklounem v břiše.

"Tak jak to mám udělat, co? Poradíš mi?" povídala jsem si s ním. "Teď si můžu povídat jen tak pro sebe a svádět to na to, že si povídám s tebou, víš? Nebudu pak vypadat jako idiot. Aspoň ne tak, jako vždycky." uchechtla jsem se a postavila se.

Díky mým prvotřídním technikám se mi nakonec do kufru podařilo zavřít všechno, co mi připadalo potřebné na tři týdny na cestách.

Se znepokojujícím zjištěním, že už je po půlnoci jsem utíkala dát si rychlou sprchu a šla spát. Další den jsme totiž odjížděli asi tak v sedm. A ne, ani v těhotenství nevstanu dřív než v jedenáct, když nemusím.

Teď jsem bohužel musela.

O půl šesté jsem byla na nohou a jako první jsem mířila svižným krokem do koupelny. Všichni víme co následovalo. Dlouhé pozdravení s vnitřkem záchodové mísy bylo už delší dobu součástí mojí ranní rutiny.

Jak jsme plánovali, na letiště jsme vyrazili v sedm. O půl deváté to odlétalo, takže jsme měli co dělat. Všechno jsme ale v pohodě stihli a já si užívala krásný výhled na San Francisco s kuřecí bagetou v ruce.

Miluju létání. Už kvůli těm bagetám.

.

.

.

Tak je to ofiko

Zo je v tom a bude z ní opravdová mamina

Doufám, že se líbí

Addie xx