63.

108 10 4
                                    

"Ty kecáš!" vyjekl Mike a já se znovu lekla. Proč je oznámení těhotenství jako horor? Samé lekání.

Se širokým úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem, že on se taky usmívá, takže mě opustil všechen strach.

"Já budu strejda." vylítl od stolu a začal poskakovat.

"No, už to tak bude," zasmála jsem se, "jste první, kdo o tom ví, ostatním to řekneme až na Silvestra, tak si to prosím do té doby nechte pro sebe."

Všichni na to kývli. Bála se ale, že si Ellie pustí pusu na špacír. Ne schválně samozřejmě.

Vánoce byly kouzelné. Ostatně jako každé Vánoce v Newcastlu. Škoda, že v Austrálii moc nebývá sníh. S ním by byly tyhle Vánoce ještě pohádkovější.

Pod stromeček jsme si dávali jen drobnosti. Ellie hračky, pochopitelně, všem ostatním kusy oblečení. Ponožkami se nikdy nic nezkazí. Pořád se ztrácejí a člověk jich proto nemá nikdy dost.

Já jsem dostala kašmírový svetr, ponožky a zástěru s chňapkami. Prý abych se naučila pořádně vařit.

Hned šestadvacátého jsme letěli zpátky do států.

Ono oznámení si vzal tentokrát na starost Ross.

Reakce byly snad ještě vřelejší, než ty předchozí. Samé objetí, gratulace a jídla. Zmínila jsem už bezchybné kuchařské umění Stormie Lynchové?

No každopádně nás čekal hodně náročný a stresující týden. Oslava Nového roku v LA. Plus pozdní Vánoce.

Byl určený jasný program. 30.12.-2.1. Silvestr, 3.1. Den úplného vystřízlivění (letos se mě bohužel netýká) a další týden užívání si společně stráveného času.

Taxík zastavil před tím slavným domem. Přesněji řečeno, domem, plným slavných lidí.

Moji mysl zavalila lavina vzpomínek.

Filmové maratony

Oživování utopoeného plyšového tučňáka

Ketchup the dog

A další

"Tak jdeme." řekla jsem si spíš pro sebe, pro dodání odvahy.

Brána byla otevřená.

Asi nás už čekají, pomyslela jsem si.

"Ty idiote! Kam jsi zahrabal všechny ty lahve, co jsme včera nakoupili?"

"Kam bych je zahrabal, jsou ve spíži."

Hlasy Ashe a Caluma se mísily v dětinské hádce.

"Čau všichni!" zakřičel Mike a všichni obyvatelé domu se nashromáždili do předsíně.

"Ahooj!!" skočila po mně hned Chloé.

"No prosim, nezabij mě." zasmála jsem se a ona se mnou.

"Mám ti toho hrozně co vyprávět. Neskutečně se těším na večer!"

Přátelské objetí mě čekalo i od Ashtona a Cala.

V koutě stál Luke. Bylo vidět, že nevěděl, co má dělat. Od doby, kdy byl v San Franciscu jsme se naživo neviděli.

Úsměvem jsem mu naznačila, že to je v pohodě a že se má chovat tak, jako před tím.

"Lukey." přišla jsem k němu a objala ho. Bylo to jiné, než když nám bylo třeba šestnáct.

"Ahoj, Zo." překvapilo mě, že to neřekl takovým tím odporným chladným tónem.

Přivítali jsme se se všemi a pak jsem si vzala slovo já.

"Lidi, potřebovala," zarazila jsem se a koukla jsem na Rosse,  "potřebovali bychom vám něco říct. Mohli byste do obýváku?" už jsem to oznamovala tolikrát, že jsem ani nebyla nervózní.

"No, je to docela bum, tak si na to radši sedněte." řekla jsem a já sama jsem zůstala stát.

"Já..jsem těhotná."

Bavilo mě vždycky sledovat ty zaražené a překvapené pohledy.

"Zoe, to je skvělý!" rozběhla se ke mně Chloé gratulovala.

Během minuty okolo mě byl hlouček lidí a bylo slyšet gratulace, smích a hezkou atmosféru.

Ohlédla jsem se a tam stál Luke jako opařený se zděšeným pohledem v obličeji.

A v tu chvíli mi to došlo.

Jsem ve druhém měsíci, je konec prosince, na konci října byl Luke v San Franciscu, týden na to se vrátil Ross.

SAKRA!

.

.

.

Přece to nemohlo zůstat tak jednoduchý, aby bylo to děcko jednoznačně Rossovo

Jak se k tomu postaví Luke?

btw. fakt moc děkuju za krásný komentáře, dělá mi to neskutečnou radost♥

Addie xx

WhyMe?Kde žijí příběhy. Začni objevovat