50.

192 14 0
                                    

"Měl by sis s tím skočit do nemocnice. Já jsem si jednou zlomila prsty o orbitrek." oklepala se nejspíš při vzpomínce na tu bolest.

"Jo na ty prsty si pamatuju, hrozně ses pak radovala, že nemusíš cvičit." uchechtl jsem se.

"Víš co? Vezmu tě do nemocnice teď, jinak bych te tam pozdějc nedostala. Pojď." zatahala mě za ruku a já byl násilně donucen vstát.

"Asi nemá smysl odporovat, co?" zasmál jsem se.

"Ne, fakt ne." ušklíbla se a táhla mě dolů.

"Odvezu Luka do nemocnice asi mu amputujou nohu, uvidíme." zavolala do baráku a nijak dál se nezabývala tím, jak to kdo pochopí.

"Co když to bude zlomený a já nebudu moct chodit?" otočil jsem se asi po dvou minutách ticha na Zoe.

"Tak prostě na koncertech nebudeš tolik poskakovat, no." ušklíbla se a dál se věnovala řízení.

Pomohla mi dojít do nějaký čekárny, kde jsme se usadili. Všichni na nás debilně koukali.

"Kdo je další?" zeptala se postarší protivná sestra.

"My." ozvala se Zoe.

"Tak pojďte dovnitř." řekla a zašla do ordinace.

"Mám jít s tebou?" zeptala se Zoe a já přikývnul.

"Jo, ještě by mě tam sežrala baba hnusná." zasmál jsem se.

"Tak jo, pojď." kývla a pomohla mi doskákat do ordinace.

Poslali mě na rentgen, kde mi málem vykloubili nohu a s malým papírem mě poslali zpátky na ambulanci.

"Pan Hemmings." zavolala zase ta babka a já se zvedl a šel za ní.

Zoe šla se mnou. To co jsem říkal o tý rašpli pořád platí.

"Pamatuješ si aspoň něco, co ti tam říkali?" vyštěkla na mě Zoe, když jsme konečně přijeli domů.

"Jo, jenom to, že na to nemám silně došlapovat. To je tak všechno." řekl jsem opatrně. Nechtějte naštvat Zoe.

"Fajn, asi tak tři týdny nebudeš moct normálně došlapovat a za pět dní máš vyměnit tu náplast. A asi za čtrnáct dní tě zase odvezu na kontrolu." řekla překvapivě vcelku klidně.

Na to už jsem jenom kývnul a vylezl z auta.

Jakž takž jsem doskákal k sobě do pokoje a ztěžka sebou fláknul do postele.

Z O E

I přes tu věc s Lukem jsme se dokázali normálně bavit. Nevím jestli je dobrý dělat jakože nic. Možná bychom si to všechno měli vyříkat.

Ale proč bychom to dělali? Bylo to jako dřív. Teď to zní jako kdybych dělala, kolik jsem toho zažila, ale já myslím dřív, jako čas, kdy jsem s Lukem byla jako siamský dvojče.

Žádný tour, žádný ostatní kamarádi, žádný problémy.

Žádnej Ross.

Dej si facku Z. Rosse přece miluješ. Nebo ne?

"D?" zaklepal někdo na dveře, podle oslovení mi to došlo hned.

"Jo Mikey?" řekla jsem na znamení toho, že může vejít.

"Potřebuju s tebou mluvit." mluvil vážně.

"Fajn, tak pojď dovnitř." mávla jsem na něj.

Sedl si na postel vedle mě a chvíli mě pozoroval.

"Vím o tom s Lukem." řekl nakonec.

"J-Jak?!"

"Viděl jsem vás." řekl a sledoval můj výraz.

"Jaktože jsi nás viděl? Vždyť jsme byli-"

"V autě u kopce. Byl jsem tam na rande." řekl a hned na to si zakryl pusu.

Můj výraz se změnil ze zaraženého na překvapený. Moc velká změna to ale nebyla.

"Rande jo? S kým? Znám ji?"

.

.

.

Mikey a jeho láska

Lol jsem zvědavá koho mu dám, jestli vůbec

Doufám že se líbí

Addie xx

WhyMe?Kde žijí příběhy. Začni objevovat