WhyMe?

70.

Tašku jsem přitáhla do předsíně společně s ohromným balíkem plenek a spokojeně jsem si promnula ruce.

Další den vyrazil Ross tak brzy, že jsem se sotva stihla rozloučit s Chrisem. Jakmile ale odjeli, vyčerpaně jsem si povzdychla. Takhle nemocná jsem nebyla několik let, i ve škole se mi to neustále vyhýbalo, neříkám, že jsem toho nelitovala. Zamkla jsem za sebou vchodové dveře, zapnula televizi, jako zvukovou kulisu a s dekou a čajíčkem jsem si zalezla na gauč. Zachumlaná do huňaté deky a obklopená horou polštářků jsem po necelých patnácti minutách usínala.

Probudila jsem se do šera. Ručičkové hodiny mi ukazovaly, že je sedm hodin a já jsem neměla ponětí, jestli je sedm večer, nebo jsem prospala celý den a noc a je sedm ráno. Nechala jsem to být a unaveně jsem opět složila hlavu mezi polštářky.

"Nemůžu uvěřit tomu, že se vdáváš!" Spráskla dlaně babička oblečená v decetních krémových šatech.
"To jsme dvě, babi," pousmála jsem se, "za chvíli ze mě bude vdaná ženuška."
Kráčím uličkou sypanou kvítky růží a roubenou dřevěnými lavicemi, zdobenými celými kyticemi. Dneska se to stane. Už za pár okamžiků ze mě bude paní Hemmingsová.
Luke s širokým úsměvem na rtech na mě upírá svůj pohled plný nedočkavosti a nadšení.
"Tímto vás prohlašuji mužem a ženou.."
Crrrr
"Vypněte si ten mobil, tohle je jedinečná chvíle!" Křikne někdo do davu.
Crrrr
"No tak! Slyšíte?! Vypněte to!!"
Crrr

"Vypněte to, prosím.." za vlastního mumlání jsem se probudila. To jako vážně se mi právě zdálo o tom, jak se vdávám za Luka? Ughh?

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Hrnek se studeným čajem, tři polštáře na zemi, televize běží a hodiny ukazují půl deváté. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, co mě probudilo. Podívala jsem se na vřískající mobil.

"Halo?"

"Zoey? Jsi v pohodě?!" Ozvalo se z druhé strany.

"Jasně," ohmatala jsem si čelo, "vlastně už nemám ani horečku. Stalo se něco?" Divila jsem se jeho vyděšenému tónu.

"Zkoušel jsem ti celý den volat a ty nic. Chtěl jsem ti říct, že na chatu budeme moct už zítra."

"Aha, dobře. Vypadá to, že jsem toho dost zaspala. Usnula jsem hned po tom, co jste odjeli." Se smíchem jsem si rozespale promnula oči.

"Aspoň sis pořádně odpočinula. Co ten kašel?"

Zachrchláním jsem si pročistila krk. "Vypadá líp. O dost." Uznala jsem, protože nenásledoval žádný záchvat kašle.

"Tak to je super, budeme moct jet už zítra!" Radoval se.

"Jo, to asi jo. Ty přijedeš kdy?"

"Dneska večer. Zítra večer bychom mohli jet, co říkáš?"

"Že nejsi tak blond, jak vypadáš." Uchechtla jsem se a usrkla studeného čaje.

"Hahaha, vtipný. Radši se jdi doležet." Odvětil uraženě.

"To ani není slovo." Podotkla jsem. "Ale jdu, tak ahoj večer."

"Zatím."

Udělala jsem si čerstvý čaj a sedla jsem si zpátky k televizi. Moc mi chybělo tohle nicnedělání. Kdysi to tvořilo většinu mých dnů. Zoey jako máma je ale až moc zaneprázdněná.

Večer se k mé užitečné činnosti přidal Ross. Povídání, jídlo, pití, deka a to všechno na gauči u televize. Pak mi někdo může tvrdit, že ideální rande je večeře při svíčkách v drahé restauraci, kdepak.

Spalo se mi kupodivu dobře, přestože jsem prospala celý předešlý den. Ráno jsem nám sbalila věci a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy si budu moct prohlédnout tu slavnou chatu. Ta chvíle po několika dlouhých hodinách nastala. Nebyla to doopravdy chata, byl to obrovský dům u jezera, s bazénem, vířivkou, saunou a dalšími vymoženostmi. Bylo to jako sen.

Procházela jsem užasle krásně zařízenými místnostmi. I přes to, jak to tu bylo velké, na mě celý interiér působil neuvěřitelně útulně. To nejspíš kvůli všemu tomu dřevu.

"Je to nádhera." Pronesla jsem. Připadala jsem si jako malé dítě v hračkářství.

"Já vím," přikyvoval Ross, "tak si jdeme vybalit, ne?"

Následující dny byly dost možná ty nejlepší dny, které jsem s Rossem zažila.

.

.

.

Čuz

Jím koblihu s notebookem na klíně a přemýšlím, kdy se konečně dokopu k tomu, tenhle příběh posunout

Pokud budete číst dál, psychicky se připravte na zvraty, hooodně velký zvraty

A prosím omluvte to šílený klišé a tak, ale když jsem to vymyslela, měla jsem docela krizi

Adee xx