WhyMe?

12.

Chtělo se mi brečet, slzely mi oči a tvář se mi kroutila do plačtivého úšklebku.

Vyběhla jsem ze dveří, za kterými stáli všichni, co před pár minutami seděli v obýváku a lítostivě na mě koukali.

"Jděte všichni do hajzlu!!!" zařvala jsem na ně na všechny. Za nic sice nemůžou, ale měla jsem takový vztek, že jsem to ze sebe prostě musela nějak dostat.

"Pohádali se?" zaslechla jsem za mnou Bradův hlas.

"Jo a dost ostře." odpověděl jiný hlas, myslím, že patřil Ashtonovi.

Utíkala jsem dál chodbou a zabočila do prvního pokoje, který se nabízel. Jak jsem později zjistila, pokoj patřil Ellie. Má ráda zelenkavou barvu, tak to tu podle toho taky vypadá.

Pro ni až moc velká postel s nebesy a veškerý bílý nábytek, stejně jako u mě.

Vběhla jsem do jejího pokojíčku, rychle jsem za bouchla a zamknula dveře. Složila jsem se ke dveřím a začala naplno brečet. Měla jsem pocit, že si vybrečím oči, nebo že mi nějak vyplavou. No to asi ne.

"Zoe? Jsi tam?" ozval se hlas Michaela za dveřmi.

"Jdi pryč! Nechte mě všichni bejt!!!" zařvala jsem opět.

"Zoe, pust mě dovnitř prosím." prosil tentokrát Ashton. Rozhodovala jsem se, jestli bych sem měla někoho pustit. Věděla jsem, že by mi Ash pomohl, protože on je jak naše vrba, ale teď jsem prostě měla chuť brečet a brečet. Zvolila jsem tedy zápornou odpověď.

"Jděte pryč, budu v pohodě." řekla jsem už klidněji.

"Tak fajn, ale vyjdeš ještě někdy?" zeptal se vtipálek Michael.

"Možná." odpověděla jsem zcela vážně.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem. Co když měl Luke pravdu? Třeba mě chce jenom chránit. Ale celkem to přehnal.

Bojím se...

Bojím se, že budeme pořád rozhádaní, že se neusmíříme. Naštval mě, to je pravda, ale nebyla jsem na něj moc hnusná?

Kdo ví...?

Snad tři hodiny jsem tam jen tak seděla a koukala do prázdna. Jako kdybych viděla démony (:DD). Zvedla jsem se a pomalu a potichu jsem došla do svého pokoje.

"No to si ze mě snad dělá prdel ne?" zamumlala jsem, zatímco jsem se rozhlížela po pokoji.

Všechno rozházený, některé oblečení dokonce roztrhané a KREV. Na jedné zdi byla menší prasklina. Co se tady sakra stalo?! Doufám, že nikdo nikomu nic neudělal. To by bylo v hajzlu.

Přestože je to moje nejneoblíbenější aktivita, začala jsem uklízet. Pořád jsem měla tu debilní náladu, vztek.

Do hodiny to vypadalo vcelku normálně, když nepočítám tu zeď a já jsem se začala nudit. Neměla jsem náladu na nic. Vůbec. To se mi snad nikdy nestalo, pokaždé si něco najdu, notebook, knížka, nebo cokoliv co mě napadne.

Fajn, došla jsem ke stolu pro notebook a zapla jsem ho. Jako první jsem Najela na stránky školy. Zítra už neplatí ředitelské volno, tak je to jasný. Jde se do sídla těch zrůd.

Na škole máme, asi jako má každé střední, něco jako královny školy. Upřímně mě to moc nebere.

Královny ani moc nejsou, spíš takový žalářníci, ale asi mají svoji imaginární představu o tom, kdo jsou. Krize identity lvl naše debilní střední.