WhyMe?

60.

Vlastně naopak. Chtěla jsem.

Bez přerušení fyzického kontaktu jsme jaksi dostali nahoru.

》》》》》》

Otevřela jsem oči a usmála se. Prostě jen tak.

Chtěla jsem vstát, ale všimla jsem si, že nemám žádné oblečení. Znovu jsem si lehla.

Vedle mě ležel Luke. V tom naprosto stejném stavu.

Ještě spal.

Byla jsem neskutečně zmatená. Nevěděla jsem, jestli se trápit, protože jsem podvedla Rosse, nebo být šťastná, že je to mezi mnou a Lukem v pohodě.

O dost víc než v pohodě, řekla bych.

Zvítězila první možnost.

Nebyla jsem opilá, takže jsem to udělala s plným vědomím.

Potřebovala jsem zjistit, jak to vnímá Luke a co si od toho slibuje. Dost by mi ulehčil život, kdyby to bral jako úlet.

Posadila jsem se, opřela se zády o čelo postele a přikryla se peřinou. Zírala jsem takhle asi dvacet minut do blba, když se Luke konečně probudil.

Pootevřel oči, ale prudké denní světlo ho donutilo je hned zase zavřít. Protáhl se a pak si to nejspíš uvědomil. Aspoň to tak vypadalo podle jeho zaraženého pohledu.

"Ono se to fakt stalo?" zeptal se opatrně a já jsem přikývla. "A sakra."

"Potřebuju vědět, co si od toho slibuješ, nechci, aby mezi náma teď bylo zbytečný napětí." řekla jsem s pohledem upoutaným na moje nohy.

"Chápu, že chceš být s ním, nic po tobě nechci," začal a otočil se přímo na mě, "ale chci, abys věděla, že toho nelituju." pohladil mě po tváři.

Byla jsem dost zmatená. Souhlasila jsem s ním.

"Já taky ne." odvětila jsem tiše. Dopřáli jsme si minutu trapného ticha, asi jsme si to oba potřebovali trochu urovnat.

"No nic, tak já půjdu udělat snídani. Na co máš chuť?" on ale nesouhlasně zakroutil hlavou.

"Žádný takový, já ti s tím pomůžu. Počkej na mě dole, obleču se a přijdu za tebou." zazubil se.

Se smíchem jsem se otočila a odcházela do kuchyně. Byla jsem ráda, že je to zase ten starý Luke.

K snídani jsme udělali míchaná vajíčka se slaninou. Jako pokaždé, když jsme vařili společně, jsme dokázali udělat takový nepořádek, že jeho uklízení nám zabralo aspoň dvojnásobek času samotného vaření.

Další večer Luke odlétal zpátky do LA. Musela jsem hned zavolat Chloé. Rozhodla jsem se ale, že jí neřeknu celou pravdu. Jen to, že jsem se usmířila s Lukem, jakým způsobem, to už si nechám jen pro sebe. Od ní jsem se ale dozvěděla, že se dala oficiálně dohromady s Ashem. Docela úspěch, asi po pěti letech.

Po týdnu se konečně vrátil Ross. Přivítání vážně stálo za to (if u know what i mean).

Začalo mi být často zle. Připisovala jsem to nervům a černému svědomí kvůli Lukovi, ale když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že tohle mě netrápí. 

Upřímně ani nemám v plánu to Rossovi říkat. Rossovi ani nikomu jinému, bude to jen mezi mnou a Lukem.

Jedno nedělní ráno se mi ale udělalo špatně, jako nikdy jindy. Od pěti ráno jsem seděla s hlavou někde hluboko v záchodové míse a zvracela jsem. Bolela mě hlava a bylo mi vážně mizerně.

"A dost, jedeme do nemocnice," rozkázal Ross, "nebudu se dívat na to, jak se mi tady zhroutíš." 

Vypláchla jsem si pusu a do menší kabelky si posbírala mobil, peněženku a další základní věci. Oblékla jsem si kabát a okolo krku si ovázala lehký šátek. 

"Jsi připravená?" přišel ke mně Ross a já smutně kývla. "Děje se něco?" 

"Nechci do nemocnice. Je to jenom nějaká blbá viróza, akorát si o mně budou myslet, co jsem za fajnovku, že jezdím do nemocnice kvůli blbostem." odfrkla jsem si a Ross se smíchem protočil očima.

"Nedělej hrdinu Zoe. A pojď už, ať to máš za sebou." táhl mě do auta.

Měla jsem co dělat, abych mu nezblila celé auto. Naštěstí jsem to ale vydržela a s pouhým bolehlavem jsem se dobelhala do ordinace.

"Dobrý den, co vás trápí?" usmála se doktorka mile.

"No-" chtěla jsem se jí svěřit s tím, že můj přítel mě tam dotáhl násilím, protože si myslí, že umírám, ale ve skutečnosti mi nic není, ale to by mě můj přehnaně-se-starám-přítel nesměl zase přerušit.

"Už nějakou dobu, řekněme tak měsíc, se jí dělá pořád zle, zvrací a taky jí bolí hlava. Netušíme z čeho to může být." vyklopil na ni Ross tak detailně, že zůstala se pozdviženým obočím koukat.

"Dík, Rossi," zašklebila jsem se, "ano, tak nějak to je. Ale myslím, že je to jen nějaká viróza či co, tak bude nejlepší když zase půjdeme a nebudeme vás zdržovat." vstávala jsem z lůžka, ale doktorka mě rychle zastavila.

"Nesmysl, to je moje práce," znovu mě posadila na lůžko, "položte se, prosím." vyzvala mě a já udělala, jak řekla.

Chvilku mi nezvykle jemně prohmatávala břicho.

"Napíšu vám žádanku na gynekologii." řekla najednou.

"Cože?" pořád mi to nedocházelo.

"To uvidíte, maminko."

.

.

.

Tohle nikdo nečekal omg

Teď čekejte hodně zvratů asi