WhyMe?

66.

Sice jsem si to krásně vysnila, ale později to zdaleka tak růžové nebylo.

Ten den jsem se rozhodla uvařit Rossovy oblíbené lasagne. Nebylo to jeho úplně nejoblíbenější jídlo, ale byl typ člověka, kterému prostě a jednoduše chutná všechno. Takže se i lasagne daly považovat za jeho oblíbené.

Najednou mě ale zasáhla silná bolest v podbřišku. Nejdřív jsem tomu nedávala velkou váhu, protože to po pár sekundách přestalo. Co mě ale zarazilo víc bylo to, že po deseti minutách se bolest opakovala a já si uvědomila, co to znamená.

"Do háje! Já rodím!" Vykřikla jsem, jako bych se sama sebe snažila přesvědčit o tom, že to, co se děje, se opravdu děje a není to jenom v mé hlavě.

Docupitala jsem do obýváku, kde ležel na konferenčním stolku můj mobil.

"Rossi?! Rossi!" Zaječela jsem hned, jak přijal můj hovor.

"Zoe, co se děje?! Je ti zle? Hned tam jedu!" Začal hned vyšilovat.

"Nech mě to sakra doříct," vztekala jsem se, protože moje tělo zrovna zavalila vlna neskutečné bolesti, "já rodím. Mám kontrakce po deseti minutách a je to ještě horší než ve filmech!" Funěla jsem jako bizon a nedivila bych se, kdyby mi nerozuměl ani slovo.

"Tak jo, jen dýchej, buď v klidu a vydrž. Za patnáct minut jsem u tebe, zatím." Zavěsil a já si strčila mobil do kapsy od mikiny pro případ, že bych potřebovala ještě někam akutně zavolat.

Zvládla jsem ještě vypnout troubu a naštěstí už hotové lasagne vyndat na sporák a přikrýt mísou.

Snažila jsem se přemýšlet nad tím, co bych měla udělat dál, ale nějak to nešlo, tak jsem si jen stoupla do sprchy a čekala, kdy mi úplně praskne voda. Vážně jsem totiž neměla náladu uklízet plodovou vodou zasviněnou podlahu, natož to tam nechat. Jsem velice praktická žena.

Do pěti minut se stalo, jak jsem čekala a já se ještě stačila, v rámci možností i v klidu, osprchovat. Řekla jsem si, že budu prostě improvizovat, teplá sprcha přece mně ani prckovi neublíží. Oblékla jsem se a přichystala si nějaké věci do menší cestovní tašky. Oblečení pro mě i nedávno nakoupené oblečky pro chlapečka. Měla jsem dokonce ve skříni i jedno menší balení plenek nejmenší velikosti, což se ukázalo být více než užitečné.

Sotva jsem dobalila tašku, rozlétly se vchodové dveře a v nich stál můj zachránce Ross.

Dopajdala jsem k němu a než se stačil začít vyptávat, jak mi je a jak moc to bolí, rychle jsem ho seznámila se situací.

"Voda praskla, všechno jsem připravila, lasagne máš na sporáku, taška je tady, klíče támhle a jedeme do nemocnice." Vystrčila jsem ho ze dveří a hnala se hned za ním do auta.

Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a vyjekla jsem bolestí.

"Zoe? Je ti něco?" Zeptal se vyděšeně Ross.

"Panebože, rodím, ty blondýno! Radši nasedni do toho blbýho auta, nebo ti ujedu!" Vykřikla jsem bolestně a držela jsem se za velké kulaté břicho.

Když kontrakce přešla a auto se konečně rozjelo, navázala jsem téma na to, jak naše dítě pojmenujeme.

"Hele, neměli jsme na to moc čas, ale co to jméno?" Podívala jsem se na Rosse, který se plně soustředil na dění na vozovce.

"Já nevím, chceš aby se po někom jmenoval?" Vrátil mi otázku.

"No, možná po strejdovi Adamovi. Ale určitě ne prvním jménem." Zamyslela jsem se a v tu chvíli přišla další kontrakce. Ross se na mě na okamžik podíval s lítostí v očích. Jeho lítost mi ale zrovna moc k ničemu nebyla.

"Tak máme konec. Něco Adam Lynch. Mně se třeba vždycky líbilo jméno Charles, nebo Christopher." Usmál se a já se i přes kontrakci uchechtla.

"Princ Charles posnídá v altánku na zahradě, takže postavte vodu na čaj a dejte mu vyprat spodní prádlo, ano, to s korunkami." Snažila jsem se napodobit snobský britský přízvuk a zvedla jsem ruku se směšně vztyčeným malíčkem. To Rosse rozesmálo.

"Dobře tak Charles ne. Ale co Christopher? Christopher Adam Lynch. To zní hezky, ne?" Šťouchl do mě a já se zamyšleně pousmála.

"Christopher Adam Lynch, to je dokonalé," rty se mi rozšířily do šťastného úsměvu, "asi známe vaši identitu, mladý pane." Pohladila jsem si břicho se smíchem.

Jakmile jsme přijeli do nemocnice, všechno se seběhlo rychle. Ross zavolal veškerému našemu příbuzenstvu i kamarádům a udělal rozvrh, kdy, kdo přijde na návštěvu a hned potom letěl ke mně na pokoj, aby mi dělal oporu.

Stejně jsem si ale myslela, že podporu bude potřebovat spíš on.

.

.

.

právě jsem si uvědomila, že oznámení pohlaví nebylo nijak extra velkolepý, takže..

TADÁÁÁÁ BUDE TO KLUK

a už mě to Zoeino těhotenství moc nebavilo, tak tu máme předčasnej porod, eeej

a jinak, jak jste spoko se jménem?

christopher adam lynch, mně to třeba zní fakt pěkně

mimochodem ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!

addie xx