55.

112 14 3
                                    

Za měsíc ale začíná další trojtour. To bude síla.

》》》》》》》》》

Je leden, ale tady v LA to není znát. Podzimní část letošního trojtour je za námi a ze mě se pomalu stává flákač.

Škola mi naštěstí povolila individuál, ale já mám poslední dobou období totální rezignace.

Jediný s kým se bavím je můj brácha, neučím se a nikomu nejsem nápomocná.

S Chloé jsme docela vážně rozhádané a už tak tři čtyři měsíce jsme spolu pořádně nemluvily. O to horší je fakt, že jsme spolu byly poslední měsíce prakticky nonstop.

Zkrátka podělávám, co se dá, tak už radši nemluvím a nic nedělám.

S Rossem nám to pořád drží, ale to jen díky tomu, jak moc tolerantní, chápavý a úžasný je.

Konečně jsem si zapamatovala jméno Lukovi holky, což ani nepovažuju za úspěch, spíš naopak. Lituju sama sebe a proklínám ji za to, že se mi vryla do paměti.

Přes Vánoce jsem byla jen s rodinou. Tedy já a sourozenci u babičky a dědy. Angela chtěla Vánoce strávit ve Švýcarsku na horách. Klasika. On dá vždycky přednost pohodlí a jeho blondýně před jeho dětmi.

Seděla jsem v okně a koukala ven. Pršelo. Neobvyklá věc, déšť v Los Angeles.

Vstala jsem a prostě se šla projít ven. Chodila jsem v dešti a přemýšlela, co se mnou asi je.

Chyběly mi časy, kdy jsme byli všichni šťastní a bezstarostní. Chyběl mi Luke. Kvůli Arz kašle na kapelu, na rodinu, na mě.

Chyběl mi Ross. Poslední dva měsíce jsme spolu mluvili jenom přes skype. Za měsíc ale letím do Evropy, kde se máme sejít. Pořád mi konkrétně neřekl do jaké země letím, ale hlavně, že už jsou koupené letenky. Slíbil mi jakési překvapení.

Chyběla mi Chloé. Konečně jsem pochopila, jak jsem se chovala a stále jsem měla naději, že není pozdě a já dostanu ještě šanci to napravit.

"Zoe?" zavolal někdo. Otočila jsem se za hlasem. Byl to brácha.

"Co vyvádíš? Hledal jsem tě všude." mluvil hrozně nahlas.

Nahrnuly se mi slzy do očí. Pevně mě objal a já se k němu přitiskla tak silně, že snad ani neměl možnost dýchat.

"Nebreč, ono se to srovná." hladil mě po zádech. "To ten déšť. Hrozně to všechno dramatizuje." zasmál se.

"Proč se teď všechno tak podělalo? Proč jsem všechno podělala?" odtáhla jsem se a podívala se mu do očí.

"Neobviňuj se tak. Všichni teď mají blbý období. Přejde to, věř mi." přitiskla jsem se k němu víc než předtím.

Neumím si představit být jedináček. Nemít Michaela a Ellie, nevím co bych teď dělala.

"Jsem ráda, že tě mám. Mám tě ráda, Mikey." řekla jsem s brekem.

"To já tebe taky, sestřičko. A už nebreč." na konci věty vzlykl.

Taky už natahoval. Musela jsem přestat, protože vidět staršího bráchu brečet by mě dostalo na úplné dno.

Šli jsme dovnitř, převlékli se a udělali si horkou čokoládu.

"Uděláme si sourozenecký den!!" zakřičel jako malá holka.

Rozesmálo mě to.

"Donesu deky, zatím vyber film." odběhl.

Ozvalo se bouchnutí dveří.

"Čau, Dee." podle hlasu Ashton.

"Čau." zaneprázdněná projížděním filmů jsem ze sebe ztěží vymáčkla pozdrav.

Dupot na schodech mi napověděl, že už jde Michael s dekami.

"Hele máme sourozeneckej den, tak neruš." zasmál se Mike.

"Jasně, kámo." Ash se zachichotal.

"Chci se hrozně podívat na všechny Harry Pottery." řekla jsem.

"Ty jo, to už jsem hrozně dlouho neviděl. Tak tam pust jedničku."

Stiskla jsem tlačítko play a zažrala se do filmu. U toho jsem popíjela čokoládu a opírala se o brášku.

.

.

.

Dneska celkem na vážno

V blízké době čekejte hodně časových skoků

Jinak WhyMe? už má 10 tisíc reads

DĚKUJUUUU

Tohle číslo byl už od začátku můj hlavní cíl, teď můžu v klidu umřít:D

Addie xx

WhyMe?Kde žijí příběhy. Začni objevovat