Lily Evansová

•26• Ritina hodinka

Navzdory situaci nezbývalo studentům školy dělat nic jiného, než se tvářit, že se opravdu nic neděje. Pořád to byly děti, stále mezi nimi byly nevinné duše, jež tušily jen velmi málo. A tak se během následujících dnů zase zdálo, že je všechno v pořádku a život v Bradavicích pokračoval vcelku obvyklým, lehce kvapnějším tempem.

Růžová Dolly za sebou zatáhla závěsy a vypadalo to, že nevyleze už nikdy. Nadále sněžilo, jídlo chutnalo, stromy voněly a kluci běhali za holkami. Všechno působilo jako jindy, přestože to jako jindy nebylo.

Plátek všehochuti s Ritou přinesl reformu v celé komunitě. Stačil jeden den a Lily si připadala jako kdyby se vrátila v čase. Pomluvy se šířily, ostatní na chodbách zírali a vytvářely se celé historky, jež v sobě nesly pravdy asi tolik, co červené příčesky ve vlasech Mathyldy Walonové.

Lily nemohla projít po chodbě bez toho, aby se jí někdo nezačal přinejmenším vyptávat a v horších případech ji i pronásledovat.

Zima byla krutá, a třebaže při sezení u okna a v teple působila přímo kouzelně, nebylo téměř možné projít po nádvoří bez toho, aby komukoliv namrzly samotné končetiny. Počasí se uskrovňovalo snad jen v noci, což bylo samo o sobě nejneobvyklejší. Nestalo se jim párkrát, že vylezli ven ve tmě a v bundách se potili teplem. Jenže dnům vládl mráz.

Lily právě procupitala oním osudovým místem a dala se do úmorného šlapání po schodech. Měla se v patře setkat s Haylay, nesoucí Růžové Dolly jídlo z kuchyně, jenže Haylay se opozdila. A čím déle Lily stála, tím víc jí připadalo, že v průchodu v sedmém patře není sama. Opírala se ramenem o sloup a možná, že kdyby neměla vlasy frajersky hozené v obličeji, všimla by si Rity Holoubkové, jež se kradla přímo proti ní s maximální neslyšností. Proto ji až giganticky vylekalo, když se objevila se svýma obrovskýma očima holubí barvy jen několik centimetrů od jejího obličeje.

Lily nejdřív vyjekla, uskočila a potom se na několik vteřin zahleděla do té hrozné barvy. Takhle zblízka ještě nikdy mladou reportérku neviděla. Velké oči zpravidla nebývají vadou na kráse, jenže s její osobností, červenou rtěnkou a výrazem tvořily dohromady nechutnou směsku až absurdní umělosti. Zdaleka nejvíc však Lily upoutala barva. Ošklivá modrá barva, jako kdyby do tmavé modři někdo přimíchal špinavý petrolej.

„Rito?"

Nic lepšího říct ani nemohla. Přesto stáhla obočí a trvala na reakci.

„Hmmm," protáhla Rita s ústy v pevné lince. Byl to kluzký, rychlý tón a Lily při něm naskočila husí kůže, nedala však na sobě nic znát.

„Hmmm," ozvalo se znovu, tentokrát úderněji a hmotněji než předtím. Pak se trhavě nadechla jako připravená na velkou událost. „Dovol mi položit ti pár otázeček."

Stačil jeden jediný pohled. „Ne," odmítla Lily.

„Díky." Rita se sotva stačila nadechnout, pohotově zaostřila na blok, jenž jí vyskočil před očima, a pokračovala. „Můžeš mi povědět, na koho tu čekáš?"

Lily si nestihla prohlédnout tmavozelený brk, brk se zlatým blýskavým hrotem, který vyplul za Ritinými blonďatými vlasy. Pouze jí proletěl před nosem, zarazil se v tlustém papíře a začal škrábat slova, která Lily nevyslovila.

„Co je to?" zpražila ji.

„Taková malá věcička, kterou jsem si jak jinak, než musela opatřit sama," pronesla nedbale Rita. „Nedělej si starosti, na můj Bleskobrk je stoprocentní spolehnutí. Tak – kdo tu s tebou má smluvenou schůzku?"