Lily Evansová

•2• Poslední sbohem

„Nezapomněla jsi něco? Opravdu? Když tak to pošleme, Lily. Pojď ke mně. Ach, nesmím se rozbrečet... Ach, co si tu bez tebe počneme?"

Lily se už po sedmašedesáté podvolila mokrému objetí, zatímco skrz matčiny květované letní šaty skenovala nádraží King's Cross. U přepážky nástupiště devět a deset se hromadila menší skupinka lidí. Lily se vesele vymanila z pevného sevření a s opravdovým úsměvem zamířila k maskovanému přechodu na nástupiště devět a tři čtvrtě.

Škola čar a kouzel v Bradavicích čekala. Vozík pevněji sevřela, a když v přepážce nenápadně zmizel poslední vyjukaný prvňáček, nadechla se a rozběhla.

Tmu a příjemný pocit, jako by procházela vodou, nahradila nezaměnitelná vůně kouzel a nadšeného křiku a jásotu. Nablýskaná červená lokomotiva stála v oblacích dýmu a kouzelníci se vítali, loučili a smáli.

Lily několik sekund počkala, než se objevil zbytek její rodiny a pak se znovu začala rozhlížet. Ten absolutně jedinečný pocit, který měl přijít už jen jednou. Ten pocit, kdy propluje přepážkou a ucítí pach magie, ten pocit, těch pár setin, kdy se na ni nikdo nevrhá a kdy je zpět.

Ozývaly se hlasy, občas pláč, houkání, mňoukání, cvrlikání a kvákání. Kočka Fairy se v Lilyině nové železné přepravce neklidně ošívala a kdykoli projížděly kolem nějakého domácího mazlíčka, mlsně nalepila hlavu na mříže.

„Vydrž do hradu, nenažranče," zasmála se Lily, vytáhla z kapsy pytlík se sušeným masem a kostičku jí podala.

„Chudáček kouká, jako bys ji nenakrmila od Vánoc." Mříží se protáhla hubená ruka, která v dlouhých prstech třímala několik Milionových srdcí z Kouzelného zvěřince.

„Haylay," protáhla Lily naoko naštvaně a vzápětí se hodila kamarádce okolo krku.

„Taky jsi mi chyběla, ty tyrane zvířátek," prohlásila dívka.

„Náhodou měla ještě před odjezdem plnou misku jater," oponovala Lily a nepřestávala se usmívat.

Haylay se šťastně zazubila a pohodila tmavými vlasy, které se jí zavlnily v pase. Během prázdnin se ještě víc vytáhla.

„Amsterdam," zaradovala se a rozevřela pěst. Lily musela na špičky, aby se pořádně podívala na malé černé kolo, které se automaticky rozjelo za stálého cinkání po Haylayině dlani.

„Jéé," vydechla a opatrně do amsterdamského talismanu ťukla ukazováčkem. „To je roztomilé."

„To je. Je tam nádherně, všude je klid a kanál je úplně úžasnej. Jeli jsme po něm mudlovskou loďkou, představ si to!" rozplývala se Haylay a natáhla ruku k Lily. „Vezmi si ho, je pro tebe."

„Můžu?"

„Jasně, holka, několikrát se mi rozcinkalo v kufru, třeba ho ještě vyhodíš," ušklíbla se.

Lily schovala kolo ke kočičím pamlskům a znovu se ohlédla. „Neviděla jsi Rimuel?"

„Rejdí tady se Saoirsou a snaží se jí najít místo v kupé, protože se ta malá s nikým nezná," odpověděla Haylay, chytila Lily za lem tílka a rozjela se se svými zavazadly pryč. Rodiče na Lily mávali od přepážky a starostlivě se usmívali, pokoušeje se splynout s ostatními kouzelníky.

Rimuel, dívka, jež vypadala od přírody nezdravě, teď pobíhala se stejně vypadající mladší sestrou z jednoho vagonu do dalšího a pokaždé nespokojeně vykoukla z okénka.

Lily s Haylay na ni pokorně čekaly venku. Haylay se pokoušela uklidnit svou sovičku velkou jako pěst a strkala jí do zobáku všemožné dobroty, jen aby přestala vydávat podivné skřeky, které se ani v nejmenším nepodobaly sovímu houkání, ale spíše krkolomnému dávení.