Lily Evansová

•10• V sovinci

„Prosím, poslechni mě!"

„Prosím, zastav se!"

„Nebyla jsi tam od začátku!"

„Lily prosím, mluv se mnou!"

„Lily, omlouvám se za všechno, jenom se prosím zastav!"

„Lily, pojď si prosím promluvit!"

„Lily. Nemyslel jsem nic z toho, co jsem řekl, vážně!"

„Lily, dej mi šanci ti to vysvětlit!"

Takových vět slyšela za svými zády ten den nespočet, dokud se to nerozhodla anulovat pár strohými kroky do vlastní ložnice.

Svalila se do postele, zatáhla za sebou závěsy a nevylezla celý víkend.

„Víš, děvče," dala se do kázání Haylay, když pro ni propašovala už po sedmé něco z kuchyně. Skřítci ji obdařili spoustou jídla navíc a teď Lily do postele hodila tác plný zákusků. „Budeš muset vylýzt z nory. Zítra musíš čelit více problémům, než si myslíš. Je tady například Křiklan a povinnosti běžnýho primuse a tak. Takže být tebou, zahodila bych konečně ten ukřivděnej výraz, protože ten nic nevyřeší."

„To se řešit ani nedá, to bude možná ten důvod," utrousila Lily a nevesele se ušklíbla.

„No tak to nech plavat a ono se to nějak vylije samo," poučila ji Haylay, zatáhla mezi Lily a sebou závěsy a dala se do uklízení ložnice, což dělala velmi zřídka. Možná tak zřídka, že si jí jindy Rimuel s Lily dobíraly. Lily slyšela, jak hůlkou shromažďuje špinavé prádlo, skládá rozházené šály a boty a odklízí odpadky. Za okny se setmělo.

Pak se dveře rozrazily a dovnitř i s podzimním vzduchem vtrhla Rimuel. Nejdřív znovu roztáhla závěsy, nynější zábranu mezi Lilyiným útočištěm a okolním světem, a pak krátce vydechla. „Přepadli mě. Jsou jako mouchy."

„Kdo tě přepadl?" Lily věděla přesnou odpověď, ale připadalo jí lehčí se zeptat, než aby vymýšlela složitější odezvu.

„No – oni!" zalykala se Rimuel. „Chtěli, abych tě donutila si s nimi promluvit, prej je to důležitý!" pak se otočila a vykulila oči. „No ne," oslovila Haylay. „Ty uklízíš? No to snad ne. To se mi snad jenom zdá."

Haylay se na ni nafoukaně zamračila a vroucně pokračovala v zimním pořádku.

„Severus se ještě neukázal. Předpokládám, že dělá to samé, co ty," poznamenala Rimuel a plácla sebou na postel. „Jsem si jistá, že je hrozně naštvanej, že věci nešly podle plánu."

Lily neodpovídala. Zbavení se veškeré zodpovědnosti primuse po čas víkendu jí rozhodně pomohlo. Teď se s plným břichem válela na matraci a tušila, že jsou to poslední klidné chvíle, které má za celý nadcházející týden. Tušila dobře.

Později večer opět začalo pršet. Výjev za oknem se nepříznivě ukazoval na čtvrté posteli v jejich ložnici, na které dřív spávala Růžová Dolly. Teď zela prázdnotou.

Lily ležela na zádech a jedla poslední čokoládové žabky, Rimuel psala dopis rodičům a Haylay házela do vzduchu ptačí zob a její malá sova ho s nadšením chytala.

Bylo to období, kdy se měly učit a nemluvit, ale oni plnily pouze to druhé.

A náhle se znovu otevřely dveře dokořán. Na prahu stála Mary, ruku opíraje o trám. „Máš jít dolů," hlásila k Lily.

„Nikam nejdu. Chci spát."

„To ti nesežerou," řekla místo toho prozíravě dívka a dala si ruce v bok.