Lily Evansová

•20• Prasinky

Tu noc za ní jelen nepřišel. Z nějakého důvodu to tušila, když seděla na vykousnutém srpku kořenů na okraji Zapovězeného lesa a zírala na lesknoucí se hladinu jezera. Zasloužila si to. Zasloužila si všechno. Chovala se nejsobečtěji, jak jí to zlatá povaha dovolila - neviděla ji však už dávno jako zlatou.

Možná to vypadalo, že přemýšlela, jenže pravdou bylo, že na to moc neměla sílu. Jediné, čeho se odvážila, bylo zírání na jezero.

Když se vrátila, ložnice vězela ve tmě a tiché oddechování ostatních ji naprosto iritovalo, přestože děkovala nebi, že už s nikým nemusí vést nesmyslné debaty. Navzdory tomu se však vyspala.

Lily byla člověkem, který zásadně nepřicházel s omluvami. Většinou mohla za hádky ona, ale to na věci nic neměnilo - spory vyrovnávala Rimuel.

Toho rána tomu však bylo jinak. Lily seděla, nohy stočené pod lavicí a na ostatní se vůbec nedívala. Počasí, tak mrazivě krásné, teď nabylo na síle, nad hlavami jim poletoval sníh a dodával Velké síni vánoční atmosféru. Lily ji ale příliš nevnímala. Především byla zabraná do prostudování vlastních lívanců, jež si přelila medem, takže se v něm topily jako pomalu mizející ostrůvky s borůvkami na vrchu.

Ne že by byla u stolu dobrá nálada. Nebyla ani špatná. Prostě nebyla ani jedno. Nálada se vypařila. Bylo to hloupé, protože se ve skutečnosti měli bavit a vysávat každou volnou chvíli, a místo toho pouze seděli a pozorovali vlastní snídani.

Jediný rebel setrvával vedle Lily. Přežvykoval jeden kus bábovky za druhým a u toho mlaskal jako mločník říční.

„Stejně je to divný," prohlásila Dolly a popotáhla nosem plným rýmy. „Myslela jsem, že dneska všichni odjížděj, a ono ne."

„Odjíždí se až zítra," opravila její mínění Haylay. Vrtala se vidličkou v jídle a vypadala hrozně ospale. Lily se na ni ale nedívala.

„Vždyť se jde dneska do Prasinek!" protáhl uvědoměle Peter, jako by se o tom nemluvilo celý týden předem. Houpal se nadšeně u stolu a připomínal malé děcko s tlustými nanicovatými tvářičkami, ale přesto se mu v očích zablýsklo ono zlé znamení, že se opět těší na provádění průšvihů. I to bylo Lily jedno. Vlastně jí všechno bylo jedno.

Ani James, Sirius a Remus nevypadali kdovíjak zaujatě. Několikrát se všichni pouze setkali pohledem, ale byl to krátký a ostražitý kontakt, který nevydrží příliš dlouho.

Během posledního vyučovacího dopoledne onoho roku se ovzduší víceméně pročistilo. K podobným roztržkám docházelo mezi dívkami každou chvíli, jenže to všem pomalu začínalo lézt na mozek. Nejenom že do toho byli zatažení i kluci - začínal vánoční čas, kdy by se měli radovat a být šťastní.

Když Lily po dlouhé době navštívila hodinu jasnovidectví, došlo jí, že nezaostává jenom v lektvarech a přeměňování, věštění z čísel a kouzelných formulích, nýbrž i tady. Tento stupidní předmět, v němž nedělali o moc víc, než že nesmyslně okouněli do skleněné koule a usínali, se zdál najednou naprostým bludištěm. Lily na nic z toho nebyla zvyklá. Pokoušela se nemyslet na to, že ji tenhle rok čekají OVCE - učil se celý sedmý ročník, kromě ní a jejích přátel.

Ale do toho všeho se jí stavěly i další překážky. Lily na Jamese vybafla v podloubí na nádvoří. Vyšla zpoza kamenného sloupu, právě když procházel prázdnou chodbou a zatarasila mu cestu. Prohlédla si ho a spustila dřív, než se stačil ušklíbnout. „Co to s tebou je?"

Nikdy dřív by se neodvážila na něco takového zeptat. James se odtáhl a nakrčil obočí.

„Co to s tebou je?" zopakovala hrdě. „Proč už mě neotravuješ?"