Lily Evansová

•13• Osamělé hnízdo

Petunie se snažila působit pevně jako vždy, zamračený výraz byl usazen na jejím obličeji jako obvykle. Lily se zdrchaně narovnala, chytila zavazadlo a projela přepážkou s mámou a Petunií v závěsu. Jediné, co na hradě nechala, byla kočka Fairy.

Hodila kufr do malého kombíku a obě se sestrou nasedly na zadní sedadla. Vyjely a nechaly za sebou opuštěné londýnské nádraží.

Když Lily pohlédla z okna, viděla svou první cestu do Bradavic. Projížděla tudy tehdy s oběma rodiči a táta se na ni usmíval ze zpětného zrcátka.

Z otevřeného okna na ni foukal ledový podzimní vzduch, cuchal jí vlasy a ona na pár vteřin zavřela oči. Bylo jí hrozně. Mnohem hůř než když předtím.

Ruce se jí třásly, když zastavovaly před nemocnicí. Vybavil se jí okamžik, kdy uběhlo jen pár dní od chvíle, co se dozvěděla, že jejímu otci zbývá přinejlepším deset let života – když stála v ředitelně, pláč otřásal celým jejím tělem a křičela na Brumbála, ať ho zachrání – ať kouzly vyléčí tátu. Vybavila si okamžik, kdy jí ředitel řekl nejšetrněji, jak to jen šlo, že to není možné. Vzpomínala na ten pocit, když z ní vykypěl vztek a ona se rozkřičela na všechny, a jak brečela a jak věděla, že je to všechno, jen ne spravedlivé.

Kráčely studenými čistými chodbami nemocnice, v jejichž útrobách se pouze ozývalo klapání máminých podpatků a Lily se zmocňovala čím dál větší hrůza. Nezbývalo než se soustředit na ty zvuky, rytmické klap klap klap.

Pak jim někdo otevřel dveře do ještě studenějšího pokoje, pustil je dovnitř a ona po několika měsících spatřila svého rodiče. Ležel na posteli, dlouhé hadičky vedly do jeho tenké kůže. A byl hubený, tak hubený.

Lily na něj hleděla a hrdlo měla stažené. Byla šokovaná, jakou změnou během té doby, co nebyla doma, prošel – nedala to však na sobě znát. Její otec ležel na posteli, oči měl pootevřené a zřejmě vnímal – to bylo jediné, co z něj nedělalo mrtvolu. Lilyina matka přešla k druhé straně postele a chytila ho za ruku, která se zdála jako dětská.

Pomyšlení, že je tohle jeho poslední místo, že je to poslední postel, ve které leží, pomyšlení na to bylo nesnesitelné.

Byli spolu a klidně spolu mohli být naposledy. Lily se ze všech sil snažila být silná, protože věděla, že kdyby se rozbrečela, rozpustila by tu maličkou naději, která už neexistovala, to malé doufání, že to zvládnou. A pak si Lily pomyslela: Už nikdy ho neuvidím se usmát.

•

Ten pláč přišel potom, když se zavřela v kabince na toaletách, opřela si hlavu o zeď a bezútěšně se rozvzlykala. Stála v rohu, kam na ni nedosáhla světla, ve tmě. Jenom měla zkřivená ústa, nic z ní nevycházelo a byla napjatá, jako kdyby stála v ohni. Měla pocit, že hoří.

„Zlatíčko," hlesla za dveřmi máma, hlas zastřený nezměrným žalem.

Lily si utřela obličej, popotáhla a vyšla z kabinky. Tak krátký průnik všemu zármutku, který v sobě celou dobu držela, však nestačil. A proto musela skoro vyběhnout na chodbu a ven z nemocnice, protože by se jinak naplno rozbrečela před mámou a to nemohla. Musela být silná. Musela být silná a musela dokázat, že to zvládne. Počkala u auta, zbytek její neúplné rodiny přišel po chvíli. Stála opřená o dveře a zírala daleko k obzoru, kde zapadalo růžové slunce. Přišlo jí, že snad uplynulo moře času od chvíle, kdy prolezla tajným otvorem ve čtvrtém patře. Ten lehkovážný život byl najednou pryč – dočista pryč.

Přijely domů, maminka se Lily vyptala na školu a Petunie zalezla do pokoje. Když za sebou zabouchla dveře, upřela rudovláska na svou matku pohled.

„Nesnáší to vůbec tak dobře, jak se tváří," vysvětlila tiše své dceři a pak vzdychla – tak hluboce a tak dlouze, že to vypadalo, jako by se z ní vypustil sám život. Lily seděla na pohovce v obýváku, záda narovnaná a opuchlýma očima skenovala svůj domov. Nic se nezměnilo, a přesto bylo všechno jinak.

Pak její matka zamrkala a pohlédla ke krbu, na němž stálo opřených několik fotek. „On vypadal... on..."

Pak se jí z úst vydral hrozný dutý vzlyk, stiskla ruku v pěst a přikryla si rty. Oči stočila k oknu, jako by se chtěla schovat a Lily nezbývalo, než uhnout od jejího zmučeného výrazu a slz, které se jí kutálely po tvářích jako vodopád.

Bylo to příšerné. Každým nadcházejícím dnem, kdy se vydaly do nemocnice, strávily uvnitř několik hodin a opět se vracely domů, každá minuta znamenala zhoršení. Mělo se to stát brzy a každá ubývající vteřina je nutila to očekávat.

Lily trávila veškerý čas v pokoji. Většinou seděla u okna, koukala ven a přesto nic neviděla. Čas, který se krátil, je všechny ubíjel a topil ve vodě plné vzpomínek a neuvěřitelné neodkladné bolesti. Ta bolest tam vytrvávala pořád a každým momentem sílila.

•

Pro čekání je typické, že jeho lhůta většinou vyprší přesně ve chvíli, kdy očekáváme nejméně. Proto, když Lily ležela v posteli a pozorovala světelné kužely dopadající na stěnu z pouliční lampy, proto sebou škubla, když na chodbě zazvonil telefon. Ozval se popáté a Lily se roztřásla jako ještě nikdy v životě. Byla moc zbabělá na to, aby telefon zvedla sama. Nechala, aby vzbudil její matku, protože věděla, že zvonit nepřestane.

Pak se ozvalo ochraptělým roztřeseným hlasem: „Prosím?"

A Lily pevně sepjala ruce, zavřela oči a modlila se, jak nejlépe dovedla, drmolila slova pod peřinou a úpěnlivě prosila a ještě nikdy neprosila tak moc proto, aby nevolali z nemocnice.

Jenže z nemocnice volali a ona to věděla už při prvním vyzváněcím tónu, a proto se její prosby vlily do vzlykotu, tichého zhroucení a pak do žalostného nářku a už rozpojila dlaně, protože z chodby slyšela kroky. Otevřely se dveře do jejího pokoje a žena se stejnými rezatými vlasy si sedla na postel.

Petunie vyběhla nahoru, stanula na prahu a zprudka oddechovala. Za to však nemohlo těch několik schodů. Nepřetržitě dýchala, jelikož se spojila se svou matkou pohledem, a protože právě pochopila.

Lily zůstala stočená v klubíčku, stažená v palčivé křeči, tak pevně, jako by se mohla každou sekundou rozsypat, oči důkladně zavřené a bolest v každé částečce těla.

Slzy byly jen směšný přežitek. Zůstala ležet, hlavu zabořenou v mámině županu a pod nepřemožitelnou váhou ztráty se nebyla schopna pohnout.

Jednoduše na to její tělo nemělo kapacitu.

Já to prostě musela udělat - musela jsem Lily provléct tímhle trápením, abych měla bod, od kterého se bude Lily moct odrazit. Omlouvám se za tak krátké kapitoly, přišlo mi, že na vyjádření bolesti by nestačil ani kilometr papíru. Moc vám děkuju za podporu, jste úžasní <3