Lily Evansová

•17• Ples se blíží

Bylo dvacátého devátého listopadu. Uběhly přesně dva týdny a Lily byly ukradené rozervané přátelské vztahy, neučila se, flirtovala, především se flákala, šlapala z jednoho průšvihu do druhého a všemu, co jí nedávalo smysl a co jí uvnitř shazovalo na kolena, se nezastavitelně smála.

Slzy nepřicházely v úvahu. Především to všechno vnímala jako naprostou slabost. Snažila se vidět to tak, jak to viděli ostatní – nebyla jediná, komu se děly zlé věci. Jenže ať se podívala, kam se podívala, všude jí držela ona tragická noc. Utekl skoro měsíc, a přestože by se měla cítit lépe, přesvědčila sama sebe, aby necítila nic, což, jak sama věděla, mohlo mít v budoucnosti katastrofické následky.

Navzdory ostrému střípku, který zůstával nevyslovený mezi Lily a Rimuel, se cítila celá jako ještě nikdy v životě.

Samotný fakt, že má sedm let kamarádky, které jsou pro každou špatnost, a využívá jejich škodolibosti až v sedmém ročníku, ji občas hodně mrzel. To ale nezabraňovalo ničemu v tom, aby své chyby napravovala.

Poté, co zatopily koupelnu prefektů v pátém patře – přestože škody nebylo moc, náramně si brodění ve vodě po kolena užily – poté, co byla mnohokrát přistihnutá v zakázaných chodbách, jelikož je prostě použila jako zkratku, poté, co téměř přede všemi McGonagallová Lily seřvala, protože její zásluhou Ufňukaná Uršula se srdceryvným řevem vrazila do Velké síně, po několika jejích drzých námitkách v hodinách profesorky Derreborfové, po pár milostných aférkách a po pár troufalých a vyhraných hádkách na nádvoří, stoupla Lily na žebříčku popularity k vrchním příčkám. Bylo to jako s knihami – ty zakázané chtějí lidé číst nejvíc.

Přestože za to měla zásluhu sama, příliš o oblibu nestála.

Pokud šlo o Haylay, Rimuel a posledního člena sdílejícího s nimi dívčí ložnici, přes veškerou zábavu, kterou s Lily měly, nemohly zapomenout na její starou verzi, jež přesto všechno působila skutečněji, než její nynější kuriózní podoba.

Drzá a nespoutaná Lily, se kterou teď každou druhou noc poletovaly po venku a vysávaly život do morku kostí totiž nebyla až tak zábavná, když s ní trávily veškerý svůj čas v Bradavicích. Především se její nálada měnila jako počasí v březnu.

Jednou jí bylo přímo krásně, poskakovala a usmívala se sladkým úsměvem, který vypadal skoro neodolatelně opravdově, štěbetala a sváděla, jindy byla naprosto chladná a jindy zase nesnesitelně lhostejná a protivná.

To u mnohých lidí mělo efekt nemístného obdivu, jelikož je vždycky naštvala a potom je zase donutila si ji zamilovat.

Uměla to s ostatními a začala toho zneužívat. Mnohé lidi svým chováním děsila, neboť většina vůbec nevěděla, proč byla Lily dva týdny mimo školu.

Jak profesorka McGonagallová řekla – nebude primuskou, dokud se věci nedají víceméně do pořádku. Lily ale zjišťovala, že se věci do pořádku nedají ještě hodně dlouho, protože se to spíš začalo zhoršovat. Ale, a to pro ni bylo v danou chvíli hlavní, byla spokojená – nedávala sama sebe do pořádku a byla tak spokojená. Věděla, že to takhle nemůže jít dál, ale ona se nedokázala vrátit zpět. Naprosto vykolejila a užívala si té chvíle, kdy od ní nikdo nic neočekával.

Učitelé její výpadek nejdřív naprosto tolerovali, dokud jim nedošlo, že Lily v sekání na školu hodlá pokračovat. Začínali být znepokojení.

Nejvíc na větvi z toho všeho byl Křiklan. Každou chvíli se v lektvarech otáčel k jejímu místu a každou chvíli se opět zklamaně obracel, když zjistil, že Lily otráveně sedí nad prázdným kotlíkem, civí z okna a hlavu má podepřenou dlaní, jako by měla každou chvíli usnout. Očividně byl vždycky přesvědčený, že Lily překoná i nemožné.