Lily Evansová

•16• Ticho před bouří

Tribuny sršely vzrušením a do lehkého deště se většina studentů mačkala vedle sebe jako sardinky. Přestože Lily tyhle chvíle vždycky naprosto milovala, teď tam stála jako solný sloup vedle poskakující Haylay a Rimuel a přála si, aby byla hra co nejdříve u konce.

Oba týmy setrvávaly naproti sobě a v následující chvíli se vznesly do vzduchu. Každým nastávajícím pohybem se dala celá škola do rozrušeného nadskočení.

Statný profesor Moroe stojící uprostřed rozdával pokyny a Lily viděla, jak něco vyřvává na Jamese a Mary, kteří byli v pozici vedle sebe. Jenže Mary se zubila od ucha k uchu a James mu vůbec nevěnoval pozornost. Díval se do očí zmijozelským fanouškům a z jeho pohledu odletovala zlomyslnost. James i Mary byli v týmu nejdéle a poslední zápasy v sedmém ročníku pro ně byly nejspíš naprostá zábava, při které nehodlali zklamat. James považoval zápas za čištění zubů – za všeobecného předpokladu, že se zmocní zlatonky, využíval hlavně famfrpál k upoutání pozornosti, což mu svědomitě procházelo.

Hra začala a Nebelvír se okamžitě ujal vedení. Lily chvíli pozorovala Mary, která na postu brankáře zapáleně bodovala jako obvykle. U toho se křenila, jako když byla v druhém ročníku vybraná na toto místo.

Haylay horlivě fandila a u toho se nebezpečně vykláněla dopředu, dokud ji Rimuel nestáhla zpět, aby nesletěla z výšky dobrých patnácti metrů na zem.

Všichni ječeli jako ztřeštění a kolem tmavě rudých vlasů Lily se vlnily zlatočervené vlaječky a povzbuzující transparenty opatřené nepromokavým kouzlem. Déšť naneštěstí znovu nabýval na síle a, k velkému zklamání čtenářů, se Lily cítila stejně, jako kapky letící vzduchem rychlostí Jamesova koštěte a dopadající s nepříjemným rozprsknutím na zem.

Byla by radši, kdyby famfrpálový zápas nestihla, neboť teď ji mučilo stát vedle rozběsněných dívek a chlapců a hledat v jindy tolik zbožňované hře zanícení, které ji naprosto opustilo.

A tak se z utkání vytratila jako dým. Neslyšně proklouzla ke schodům tribuny a posléze se vydala ke škole. Tráva se třpytila vodou a půda jí pod nohami klouzala a vrzala.

„Ty zase utíkáš," ozvalo se Lily za zády.

Otočila se, protože jí ten hlas nepřišel vůbec známý ani povědomý. Doklusal k ní blonďatý chlapec z Havraspáru, kabát měl na ramenou úplně mokrý. Pokusil se usmát, jenže když zůstal jeho úsměv neopětovaný, koutky úst se mu zase svezly dolů.

Lily mlčela a propalovala ho lhostejným pohledem.

„Proč jdeš pryč?" zeptal se nesměle.

Dál neodpovídala. Strčila si holé ruce do kapes a zůstávala stále stejně bezbarevná jako zjevení z podsvětí. Bylo to, jako by sama její osobnost pomalu zamrzávala a ani zima už nestačila na to, aby se jí alespoň začervenaly tváře.

„Dokážeš vždycky zmizet tak, že si toho nikdo nevšimne," pokračoval chlapec. „Jak to děláš, když je u tebe pořád tolik lidí?"

Rudovláska krátce pokrčila rameny, přestože nad tou otázkou ani nezauvažovala. Byla od svého návratu vůči všem normálním věcem a informacím tak nevšímavá, že všechno plulo kolem ní a ona jako by se zastavila v čase.

„Ty jsi Lily," prohlásil potom se stále velkou odvahou v hlase.

Dívka se na něj obrátila s otázkou viditelnou na očích.

„Vím to, protože to ví přece všichni," řekl tiše a ve tváři mu zahořelo vítězství. Konečně upoutal Lilyinu pozornost.

Jindy by tahle věta Lily možná i rozhodila, možná by ji rozhořčila nebo by ji donutila trefně a uvážlivě odseknout a tím setřást autora, z nějž věta vyšla. Jenže Jindy už bylo navždycky pryč.