Lily Evansová

•22• Severusovo pré

„Něco nám tajej."

Takové myšlenky už bloudily jejich hlavami dlouho. Nikdo o nich nevěděl všechno, nikdo, kromě nich samotných, netušil, kdo jsou.

Haylay s Rimuel seděly na kovovém molu u jezera, které se táhlo několik metrů podél břehu, byly zabalené do deky a před koleny jim ležely učebnice.

„Jasně že jo," mínila Haylay. Utáhla si šálu a otočila stranu Dějin čar a kouzel. „Jenomže jsme ještě nepřišly na to, co."

„Nechápu, jak tohle může být poslední rok," vedla si však Rimuel svou. Zřejmě právě pletla jednu hlubokou myšlenku za druhou a nehodlala na žádnou z nich vést dlouhé debaty.

„Až moc rychle mi to všechno uteklo," prohlásila Haylay.

„To jezero je tak nádherný, když je zima," rozplývala se dál Rimuel. „Vždyť přes tu páru není vidět ani na druhej břeh."

Lily spočívala pod dubem kousek za svými kamarádkami a právě na mlžný opar nad jezerem zírala. Protože kolem jezera bylo sněhu málo, seděla na mokrých listech a přes sebe měla přehozenou jen mikinu. Přesto se ani nezatřásla. Nehybně koukala před sebe, záda opřená a zvlhlou kůru stromu.

Všichni byli zalezlí uvnitř hradu nebo měli hodinu, a tak se sem vydaly pod záminkou učit se v nerušené přírodě. Jenže ani jedna neměla tušení, že je někdo celou dobu sleduje.

V zimě je lehké někoho špehovat nebo ho rovnou stopovat – když je křupavý sníh po kotníky a všechen zvuk se ihned ztrácí v hutném a zamrzlém vzduchu.

Jenže kraj lesa se vychloubal perlami rosy, větrem shozené větve křupaly pod podrážkami a všechno nepříjemně chrastilo a klouzalo.

Znenadání se za ní ozvala rána a následných několik kroků směrem hloub do lesa. S trhnutím se ohlédla. Opatrně se postavila a co nejtišeji obešla tlustý kmen. Rimuel ani Haylay, které přece jen seděly o několik metrů dál, se stále učily a Lily nevěnovaly pozornost.

Vykoukla k místu, kde slyšela poslední šelest a zamrkala k temným stromům. Nic. Jen voda a temná spleť haluzí.

„Co je, Lily?" všimla si Rimuel. „Co jsi slyšela?"

Odpověděla po chvíli, zaměřená k lesu. „...Nějakou ránu." Tiše ukázala před sebe. „Tam."

Haylay klidně vyskočila na nohy a vyklepala zašpiněnou deku. „Každou chvíli se odtamtud ozývají rány."

Větve, podzimním vichrem naprosto seschlé a často úplně vyčerpané, se v zimě hodně lámaly pod nánosy mrazu, ledu a vlhka, a tak bylo v Zapovězeném lese v chladném ročním období ještě víc nebezpečno, než jindy.

„Slyšela jsem kroky," ohradila se Lily. „Přísahám."

Haylay s Rimuel si povzdychly, krátce se na sebe zahleděly a pak si sebraly věci.

„Tak jdeme. Stejně už je mi zima," rozhodla Haylay. Obě chtěly vyrazit po kopcích, ale Lily zůstala stát.

„Jdeš?" kývla na ni Rimuel a pobídla ji pohledem.

Lily dál stála. Něco jí říkalo, že nemůže odejít i kdyby chtěla.

Opět se mezi jejími kamarádkami objevil onen krátký pohled. V tu chvíli, kdy Lily koukala na jejich vzdalující se těla, něco uvnitř ní si přálo, aby odešly a aby ji tam nechaly samotnou.

Kdyby tak jen věděla, co ten pocit zapříčinilo. Říkalo se tomu zapomenutá, hořce zakořeněná upomínka přátelství, která dala o sobě nyní znovu vědět.