Lily Evansová

•7• Úplněk

Bylo zamračeno, ale měsíc i tak svítil přes mraky a Lily nespala. Seděla v okně, okolo sebe měla omotanou deku a sledovala potemnělé svahy a jezero. Seděla tak dlouho, zima jí ale nebyla skoro vůbec. Nedokázala přemýšlet o ničem jiném než o té jedné věci. Copak si může stěžovat na jednotvárný fádní průběh své existence, když se sama celou dobu chová přesně podle zásad? Ale jak se toho všeho pustit? A jak se toho všeho pustit teď?

Stačil jeden jediný pohled k dolině na cestě za Hagridem. Viděla tam pohyb. Ne, neviděla. Byla to určitě jen srnka. Ale ano, viděla. Viděla tři postavy blížící se k Vrbě mlátičce.

A pak tu byl jeden kolmý pohled na neviditelný plášť zmuchlaný v rohu místnosti.

Sama nepřemýšlela, co dělá. Pouze si na sebe natáhla svetr, vklouzla do bot a vycupitala po schodech do společenské místnosti s neviditelným pláštěm v ruce.

Buclatá dáma Lily s láteřením pustila na toaletu, ale hned, co sešla pár schodů, uslyšela obraz zase tiše a pravidelně oddechovat.

Neviditelný plášť si přehodila přes sebe a s potěšením zjistila, že ji obkličuje jako závěsy v učebně v druhém patře a že jí nejsou vidět ani špičky bot. Brána ještě nebyla zavřená, prošla tedy tak neslyšně, jak to jen dokázala.

Vítr si s pláštěm nemilosrdně zahrával, ale ona ho držela tak pevně, jako by se jednalo o drahocenný klenot. Taky že se jednalo. Věděla, že dřív nebo později jej oněm čtyřem vrátí, jelikož takhle vzácná věc prostě nepatřila do školníkova šuplíku. Spěchala trávou dolů a raději se vůbec neohlížela. Z pomyšlení na následky, kdyby ji tu kdokoliv spatřil, jí mrznul dech.

Šinula si to podél keřů, neustále sledujíc tři těla, která nyní stála kousek od Vrby a o něčem se intenzivně přela.

O čem, to se však už Lily nedozvěděla. Jakmile totiž k mladíkům dorazila na vzdálenost pár metrů, ozvalo se ostré zašeptání: „Tady nemáš co dělat."

Lily ze sebe strhla plášť, neboť teď jí byl krajně k ničemu. „A vy snad ano?!"

„Šššt," zasyčel další hlas, tentokrát patřil Jamesovi. Došel k ní a serval jí zbytek pláště z ramene dřív, než stihla zareagovat. Chňapla po jeho ruce, ale proti rukám chytače nebelvírského famfrpálového týmu neměla naději. Několik sekund se s ním v tichosti prala jako kočka, jenže nakonec se vzdala vyhlídek na výhru – zdálo se jí, že se James směje a že mu dělá větší práci držet plášť nad mokrou zemí, než si Lily udržet dál od těla. V té tmě ale téměř nebylo vidět na vlastní nos.

„Jamesi," vykulil oči Peter.

„Přestaňte si hrát," houkl Sirius, který neklidně přešlapával na místě, v rukou svíral kus starého pergamenu a zdálo se, že pro jednou skutečně přemýšlí vážně. „Jamesi, musíš ji dostat hned pryč."

„Co, prosím?" opáčila Lily, několika vachrlatými kroky se dostala do blízkosti Siriuse a upřeně se na něj zadívala. „Mě dostat pryč? To já mám odznak primusky a vy teď se mnou půjdete zpátky na hrad a potom..."

„Potom co?" uchechtl se James, ale vzápětí se zatvářil strašlivě nejistě a z nějakého důvodu Lily vycítila, že mu nejde o to, co se s nimi stane potom, jako spíš o to, co se děje teď a tady.

„Jamesi," procedil Sirius, pohled upnutý na mracích, ze kterých se pomalu ale jistě dral měsíc v plné své síle.

„Jdeme," zavelel James a bez okolků drapl Lily za zápěstí a táhl ji do neznáma. Šli dlouho. Vzpírala se a snažila se mu strhnout ruce ze svých, ale on ji držel v železném stisku a nehodlal ji pustit, dokud se nedostali na úzkou cestičku, vedoucí do...