Lily Evansová

•14• Příčná ulice

Bylo toho najednou moc. Vše, co kdy mělo nějakou váhu, nyní ztratilo veškerý význam. Vše, co se zdálo dříve důležité, teď tiše proplouvalo okolo malého domku, který se ponořil do ticha.

Stísněný pokojík, v němž Lily celé dny seděla, zahalila tma. A jen seděla. A svět se jí schoval do malinkaté televize, o jejíž sledování neměla zájem.

Slzy brzy přestaly téct, protože už prosté žádné nebyly. Všeobjímající bolest ji držela, svazovala svými provazy a drtila pod tíhou sama sebe. Donutila ji přestat jíst, nechodit, nespat, nepřemýšlet, pouze sedět. Za okny se střídal den s nocí, lampy se rozsvěcely a zhasínaly, sovy přilétaly a odlétaly a všechno fungovalo jako obvykle. Všechno plynulo dál, kromě domku, v němž žily.

Tři dny po pohřbu si Lily udělala procházku do kuchyně. S výjimkou jablka měla žaludek naprosto prázdný. Svou mámu tři dny neviděla. Tři dny neslyšela téct vodu v koupelně. Tři dny panovalo v domě v Magnoliové ulici absolutní ticho.

Neslyšně sešla po schodech, šlápla na rostoucí hromádku dopisů pode dveřmi a zamířila do obýváku, kde se skácela do gauče. Už tři dny na sobě měla jedno tílko, které pomalu nabývalo šedé barvy a jedny pyžamové kalhoty. Vlasy měla špinavé a pod očima kruhy temné jako soumrak. Seděla a pomalu vdechovala tu nenapodobitelnou vůni domova, která se tak strašně změnila. Za dva dny se měla vrátit do Bradavic.

Neuměla si představit, co bude následovat. V hlavě se jí rojily otázky, které však příliš nevnímala. Napadala ji spousta věcí a její tehdejší část pořád možná přemýšlela stejně – jenže Lily si své tehdejší části začínala poněkud nevšímat.

Navštívila kuchyni, kde snědla několik mandlí v čokoládě. Ležely tam otevřené nepochybně víc než dva týdny, ale Lily to bylo naprosto jedno. Pak se zavřela v koupelně a umyla se.

Většinu dopisů, které byly adresovány jí, si donesla do pokoje a naházela do kufru čisté oblečení. A při tom všem – při tom všem se cítila tak příšerně, že měla pocit, jako by jí z toho měla prasknout hlava.

Potom si sedla na postel, zády se opřela o stěnu a zůstala tak až do noci.

•

„Lily, kam ses poděla? Napiš, abychom věděli, že jsi v pořádku. Drž se. Rimuel."

„Lily, doufám, že se vrátíš co nejdřív. Je to tady bez tebe úplně divné. Nepiš, co se stalo, asi to vím. Haylay."

„Vím všechno, Lily. Omlouvám se."

U třetího dopisu se Lily pozastavila. Odstrčila na stranu všechny zbylé a odkopla roztrhané obálky. Nesnažila se však přemýšlet nad tím, kdo ten třetí dopis napsal – byla přesvědčená, že James – ale ani nepřemýšlela, nad jeho obsahem. Byl tu jen další člověk, který věděl pravdu.

Vyhlédla z okna s výrazem naprosté otupělosti, jako by měla každou chvíli umřít. Ale naopak. Až bolestně si uvědomovala, že žije. A že to od teď bude mít těžké jako ještě nikdy.

Vstala, přešla k zrcadlu a chvíli otálela, než se podívala na svůj odraz. Nevylekala se však. Neotočila se trpce zpět.

Ani se nepohnula. Necítila nic. Od té chvíle, jako by veškerá bolest prostoupila tak hluboko, až zasáhla bod, který znecitlivěl všechno, z čeho byla doposud Lily sestavená.

Stála a v očích měla naprosto neproniknutelný výraz. V tu chvíli ještě nevěděla, že se přesně on stane její maskou po celý zbytek roku. Že ho bude nasazovat pokaždé, když se uvnitř ní všechno zhroutí, pokaždé když jí kdokoliv něco vytkne, pokaždé když bude uvnitř brečet a řvát vzteky na celý svět. Zatím si neuvědomovala nic z toho, co nastane a co všechno si ještě bude muset sama v sobě probít.