Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 27

Vlak přijel do Victoria Station v závanu páry. Owen i přes ní viděl dav lidí čekající na nástupišti. Jistě čekali na své známé a rodinu. Jen na Owena tam nikdo jistě nečekal.

Teď ještě najít dům Tilbetových v Mayfair. Chtěl ušetřit a jít pěšky a tak se zeptal jednoho z nosičů na nádraží. Podle něj to nebyla ani taková dálka. Jeho instrukce ho dovedli na místo určení ani ne za půl hodiny. Byl to velký dům s bílého kamene s výhledem na velký park. I podle okolních domů, jež se mu značně podobaly, poznal, že to nebude žádná chudá čtvrť. Našel vchod pro služebnictvo a zazvonil. Otevřela mu nějaká služebná.

„Nic nechceme," řekla rychle a zavřela by dveře, kdyby do nich nestrčil Owen nohu.

„Mám dopis pro majordoma. Od Hraběte. Posílá mě sem," oznámil jí svižně a vyndal obálku z kapsy.

„Dej to sem a počkej tady," odbyla ho a vytrhla mu dopis z ruky. Poté zabouchla dveře a Owen zůstal sám. Nervózně přešlapoval po malém prostoru. Vchod se nacházel o patro níž než chodník nahoře, po němž sem tam někdo prošel. V hlavě se mu neustále honily myšlenky na Birchvale a na Emily. Dopis pro ni dal na poštu ve vesnici. Měla by ho dostat zítra. Jen doufal, že Lady Beatrice nic neřekne. Samozřejmě by mu to usnadnilo práci, ale chtěl jim to všem vysvětlit sám. Tak jak to bylo doopravdy. Už začínal být netrpělivý, když se dveře znovu otevřely.

Stál v nich muž, asi o hlavu vyšší než Owen. Měl dlouhé ruce a nohy a celkově byl tak nějak divně postavený. Na hlavě měl pár šedých vlasů a ve tváři pár vrásek. Podle toho, že byl oblečený do fraku dosti podobnému, jaký nosil pan Temple, hádal Owen, že to bude zdejší majordomus.

„Vy jste pan Owen Herring?" zeptal se muž.

„Ano, to jsem já," odpověděl mu nervózně Owen. Muž si ho chvíli prohlížel a poté se představil:

„Edward Eaton, majordomus. Pojďte dál," vyzval Owena.

Chodba, kterou ho vedl se dosti podobala té na Birchvale. Stejné světle zelené stěny, z části obložené kachličkami. Bylo v ní několik dveří a pan Eaton ho zavedl do těch na konci chodby. Zřejmě to byla jeho pracovna. Majordomus se posadil za stůl z tmavého dřeva a pokynul Owenovi aby uděl to samé.

„Tak co s Vámi," začal pan Eaton. „Musím tedy uznat, že Vaše situace je značně ojedinělá. A myslím, že by nebylo vhodné aby se o ní dozvěděl zbytek služebnictva. Mohlo by to vést k jistým nevhodný rozhovorům."

„Znamená to, že tady můžu pracovat?" zeptal se Owen.

„Ano. Poručil to Lord Weston. Navíc náš lokaj není zrovna obrázek pečlivosti. Podle toho co o Vás píše jeho lordstvo by se od Vás mohl dosti přiučit," řekl majordomus. Poté vstal a podal Owenovi ruku: „Vítej v Tilbet House, Owene."

„Děkuju pane Eatone." Owen ruku přijal. Pan Eaton mu pokynul aby ho následoval:

„Měl bych ti představit zbytek služebnictva. Myslím, že budou právě obědvat."

Jídelna služebnictva byla menší než na Birchvale. Skoro celou jí zaplňoval velký jídelní stůl, okolo nějž seděla skupinka lidí. Jako první si jich všimla starší žena, sedící v čele stolu.

„Prosím o pozornost," řekl pan Eaton. „Tohle je Owen. Ode dneška tady u nás bude pracovat. Na rozkaz jeho lordstva. Předtím pracoval na Birchvale House. Doufám, že ho tu vlídně přijmete." Starší žena se postavila:

„Vítáme tě tady. Jsem paní Ridgeová, hospodyně a částečně i kuchařka. A tohle jsou moje děvčata. Glenda," ukázala na hnědovlasou služebnou, která mu předtím přišla otevřít. Teď si ho se zájmem prohlížela, „a Polly." To byla malá blondýnka s velkýma zelenýma očima. „A samozřejmě Paul. Náš lokaj. Doufám, že vy dva si budete rozumět."