Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 15

Edwina nedokázala pochopit, jak dokázala před těmi lety přežít tu cestu z Ameriky do Anglie. To moře se snad rozhodlo, že se promění v houpačku. Tolik se jí ulevilo, když její nohy konečně dopadly na pevnou zem newyorského přístavu. Rozhlédla se mezi hlavami lidí a spatřila světle modrý klobouček sedící na karamelových vlasech. Pat.

„Edwino!" zavolala její sestra a zamávala rukou. Prodrala se davem k nim a okamžitě Edwinu objala. „Jsem tak ráda, že jsi tady."

Patricie byla mladá žena, věkem velmi blízko Thomasovi. Neustále se usmívala a byla velmi upovídaná. Měla modré oči, jako obloha, které byly právě upřené na jejího švagra.

„Vítej v Americe, Richarde," pozdravila ho. Richard jen kývnul:

„Děkuji. Jak se má Vaše matka?" To by zajímalo i Edwinu. Pat jen vzdychla:

„Je to čím dál tím horší. Doktor říká že je to velmi vážný zápal plic. Prý pro ní už nemůže nic udělat."

Pat je zavedla až k automobilu, kde na ně čekal řidič. Nastoupili dovnitř a rušnými ulicemi se vydali k jejich domu. Byla to starý viktoriánská budova se zahradou obehnanou železným plotem

Dveře jim otevřel neznámý majordomus. Starý Philips už asi odešel do důchodu. Edwina si uvnitř odložila kabát a Pat jí muže představila:

„Tohle je Smith. Nastoupil před pár měsíci. Chudák Philips už to nezvládal."

„Kde je matka?" zeptala se Edwina.

„U sebe v pokoji," oznámila jí Patricia. Edwina tedy zamířila po schodech do prvního patra. Ložnice rodičů byla uprostřed chodby. Pomalu zaklepala na dveře. Ozvalo se tiché:

„Dále." Hlas její matky zněl unaveně. Edwina opatrně vklouzla do pokoje.

Ložnice vypadala přesně jak si jí pamatovala. Těžké brokátové tapety v barvě hroznového vína. Nábytek byl světlý, z dubového dřeva. Na podlaze ležel perský koberec. Její matka byla v posteli. Její normálně opálený obličej byl bledý a plný vrásek. Její vlasy byly protkány stříbrem a splývaly na jejích ramenou. Vypadala vyhuble.

„To jsem já, Edwina matko," oznámila svou přítomnost. Bála se mluvit nahlas.

„Edwino," zašeptala její matka. „Pojď blíž." Edwina pomalými kroky přešla pokoj a posadila se na péřovou pokrývku.

„Jak se máte matko?" zeptala se Edwina nejistě. Stejně věděla že se jí odpověď nebude líbit.

„Jak myslíš? Jen se na mě podívej," řekla matka. „Celé dny tady jen ležím a přesto jsem unavená. Dokážeš si to představit?"

„Ne, to nedokážu," přiznala její dcera. Vždy si matku pamatovala jako mírně jízlivou, energickou ženu. Osoba před ní byla jejím pouhým stínem.

„Přijel s tebou i tvůj manžel?" zeptala se matka na Richarda.

„Ano," odpověděla Edwina. „Asi je dole s Patricií." Matka se hlasitě rozkašlala:

„Dobře, dobře. Udělala jsi dobře, že jsi si ho vzala. A jak se mají moje drahá vnoučata? Má Thomas pořád ty svoje deprese?"

„Ne. Asi se zamiloval," připustila si Edwina. Její matka se jen hořce zasmála:

„Zamiloval? Drahoušku, láska je jen výmysl, který si vymysleli ženy aby se nemusely vdávat za koho jim určí. Ve vztahu je důležité, aby jste si nelezli na nervy. Tak to máme s tvým otcem. A funguje nám to spolu už padesát let. Doufám, že ta tvoje starší si z toho vezme příklad." Edwina by sice nesouhlasila, ale nahlas řekla jen: