Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 4

Thomas se probudil do slunečného rána. Za okny padal sníh a sklo bylo pomalováno květy z mrazu. Oheň v krbu ještě nikdo znovu nezapálil.

Byl zpocený a černé vlasy se mu lepily na čelo. Zase se mu zdál ten příšerný sen. Copak to nikdy neskončí?

Vstal a rychle se oblékl. Sice za chvíli přijde Owen, ale nač ho s tím otravovat. Lokaj se opravdu objevil. Už se netvářil překvapeně, jako první ráno, kdy ho našel vzhůru a oblečeného. Automaticky už vzal oblek z předešlého dne a odnesl ho. Tím jeho návštěva skončila.

Thomas se vydal na snídani. Jako vždy seděl vedle Beatrice, která ho dnes ani nepozdravila. Jen se vidličkou přehrabovala v omeletě. Bylo podivné ticho, které přerušila až Madelyn:

„Jen bych vám ráda sdělila, že honba za pokladem se uskuteční dnes po obědě. Nějaké námitky?" Ozvalo se jen cinkání příborů.

„Jsme tady všichni?" Maddy se rozhlédla po přítomných. Stáli před domem. Všude okolo byl jemný poprašek sněhu, zakrývající zažloutlou trávu.

„Ano. Výborně. Týmy budou následující. Dvojčata budou spolu, dále Sofie s Tinou a nakonec Bea s Thomasem." Beatrice při jejich slovech podívala do země. „Každý tým dostane mapu s pozicí nápověd. Dvojce, která poklad bude mít v rukou jako první vyhrává."

Poté jim všem rozdala mapu okolí. Na některých místech byly krvavým inkoustem nakresleny křížky. Dvojčata se hned někam rozběhla a Sofie jen nabručeně zírala na kus papíru.

„Tak kam půjdeme?" zeptal se Thomas Beatrice. Pokrčila rameny:

„Nevím. Která je nejblíž?" Thomas jí ukázal mapku:

„Tady v růžové zahradě."

„Dobře. Tak jdeme." Nezněla moc nadšeně.

Obešli dům a poté prošly kovovým obloukem obrostlým uvadlými růžemi. Vše vypadalo tak nějak ponuře, ale Thomas věděl, že v létě to byl jiný svět. Zalitý omamnou vůní a plný pestrých květů.

„Kde přesně máme hledat?" zeptala se ho Beatrice. Thomas ukázal k severnímu rohu zahrady:

„Asi tam. Dáme si závod?"

„Thomasi..." Poté se najednou rozběhla a zmizela za rohem. Thomas se vzpamatoval a vyrazil za ní. I přes dlouhou sukni byla rychlá a měl co dělat aby se jí aspoň přiblížil. Přesto dorazila jako první.

„Vyhrála jsem!" zvolala vítězoslavně.

„To neplatí! Měla jsi náskok!" Thomas se ublíženě usmál.

„Platí! Jsem děvče. Ty mají přednost."

Stály před suchým růžovým keřem. Na něm byly stuhami připevněné tři papírky. Beatrice se pro jeden natáhla a otevřela ho.

„Jsem tam kam ani nejvyšší z vás nedosáhne," přečetla nahlas.

„Skvěle. Musí to být někde vysoko. Třeba na stromě," napadlo Thomase.

„Jo. Ale měli by jsme najít další nápovědu. Tahle nám moc nepomůže," zamyslela se. Thomas se znovu zadíval do mapy:

„Dobře. Několik dalších je v březovém háji. Tam běžela dvojčata."

„Tak jdeme," zavelela Beatrice.

Ušli kousek, když už to Thomas nevydržel:

„Jsi na mne naštvaná?" zeptal se. Beatrice se zastavila: