Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 25

Beatrice za sebou zavřela dveře svého pokoje. Rozhlédla se, jestli jí nikdo nevidí a pak se tichým krokem rozběhla po schodišti služebnictva. Její boty byly v jedné ruce a v druhé držela svíčku. Nechtěla si přece na schodech zlomit vaz.

Když se dostala až ke kuchyni, zastavila se. Srdce jí tlouklo, ale rozhodně to nebylo během ze schodů. Zaposlouchala se, než otevřela východ. Chtěla jen kuchyní proběhnout a setkat se co nejdříve s Thomasem venku. Její bosé nohy dopadly na kamennou dlažbu, která jí studila do chodidel.

Plížila se ke dřevěným schodům a snažila se zůstat ve stínu, protože v chodbě se ještě svítilo. Kdo může být tuhle noční dobu ještě vzhůru? Pak uslyšela hlasy.

„Stále vzhůru Owene?" Zdálo se to Beatrici, nebo to byla Sofie?

„Lady Sofie! Co tady děláte?" Byla to ona. Lokaj zněl překvapeně. Beatrice udělala krok k zábradlí. Oba dotyční stáli v chodbě, přímo pod jednou z lamp. Lokaj měl v ruce svícen bez svíček. Skrčila se na zem a sfoukla svíčku.

„Nemohla jsem usnout," řekla Sofie. Beatrice viděla, že má na sobě ještě šaty z večeře. Ta se rozhodně o spánek ani nepokoušela.

„Chcete donést sklenku vody?" zeptal se Owen nejistě. Sofie se usmála:

„Ne. Tvá společnost mi bohatě stačí." Ve světle lampy vypadaly její vlasy jako plameny. Udělala krok k Owenovi.

„Já... Už bych měl jít."

„Ale já nechci abys šel," zakňourala Sofie.

„Lady Sofie..." Beatrice slyšela v jeho hlase něco divného. Udělal několik kroků dozadu, až jeho záda narazila do zdi.

„Ale no tak Owene! Neříkej, že se ti nelíbím. Ty se mi líbíš. Už od té doby co jsi mě vytáhl z toho jezírka." Rukou si hrála s pramenem vlasů. Beatrice si nemohla pomoct a vyvalila oči. Nemohla uvěřit tomu co vidí.

„Lady Sofie. Já mám děvče!" řekl Owen, trošku více nahlas. Sofie se na moment zarazila, ale poté se usmála:

„Děvče? To se to nemusí dozvědět." Poté Sofie udělala něco neočekávaného. Políbila lokaje. Polibek trval jen krátce, protože jí od sebe Owen rychle odtrhl.

„Ne! Já Emily miluju! A s Váma nechci mít nic společnýho." Měl červené tváře. Sofie vypadala, že je naštvaná. Na tváří se jí objevila krutá maska. Nadzvedla hlavu:

„Ať je tedy po tvém. Ale ujišťuji tě, že to pro tebe neskončí dobře. Hned zítra ráno, řeknu otci, že jsi mě políbil. A komu budou věřit? Dostaneš vyhazov, budeš bez doporučení a kdo bude živit tvojí nebohou nemocnou matinku v Yorku? Nechceš si to ještě rozmyslet?" Beatrice viděla Owena zatnout ruce v pěsti.

„Ne. Radši vezmu ten vyhazov než mít něco s Vámi. Jste jenom dítě. Dítě, které nikdy nedostane svojí oblíbenou hračku," Owen řekl a vydal se směrem ke schodům.

„Budeš toho litovat!" křikla za ním Sofie. Beatrice rychle vstala a přitiskla se ke zdi. Owen kolem ní naštěstí jen rychle proběhl a Sofie se zřejmě rozhodla použít hlavní schodiště. Beatrice si konečně mohla oddechnout. Pořádně nevěděla co si o téhle scéně myslet. Pomalu si nazula boty a rychle vyklouzla bočním vchodem ven do studené noci.

Thomas stál u zdi domu a jakmile vyšla, přivítal jí objetím a polibkem.

„Co ti trvalo tak dlouho. Myslel jsem, že jsi mi dala košem," zažertoval. Bea se nejistě usmála.

„To ne. Jen tam někdo byl." Thomas si jí přivinul blíž.

„Copak? Viděla jsi pana Templa v noční košili?" zamumlal do jejího krku.