Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 22

Ahoj, lidi. Tak po dlouhé době zase kapitola. Člověk by věřil, že o prázdninách bude mít čas na psaní. Užijte si jí.

Další pitomá chůva, pomyslel si Sebastian když společně s Violou otevřel dveře do salonku. Mamá je nechala zavolat, aby se s ní mohli seznámit.

Mamá seděla na jednom z křesel a v ruce měla šálek s čajem. Na stole byli položeny sendviče, na které Seb okamžitě dostal chuť. Jediná věc, která se mu na pokoji nelíbila, byla žena sedící naproti Mamá. Mohlo jí být tak kolem třiceti, ale vypadala starší. Měla na sobě obyčejné černé šaty, podobné jako nosila chůva Deihanová. Měla tmavé, skoro černé vlasy stáhnuté do přísného drdolu a modré oči, které se na dvojčata ihned zaměřila. Mamá se postavila:

„Slečno Bakerová, toto jsou moje děti, o které se budete starat. Sebastian a Viola," představila je.

„Ano, vskutku roztomilé dětičky. Říkala jste, že jim je deset?" zeptala se slečna Bakerová.

„Ano, tento rok jedenáct," řekla Mamá. „Víte co? Nechám Vás teď tady ať se seznámíte. Musím ještě něco zařídit s kuchařkou. Vrátím se a domluvíme spolu zbytek." Než odešla z pokoje, vrhla jim oběma Mamá varovný pohled. Poté se za ní zaklaply dveře. Slečna Bakerová si klekla na podlahu. Sebastian nikdy nechápal proč to dospělí u dětí dělají. Je to otrava.

„Slyšela jsem, že vy dva jste pěkní nezbedové," řekla nová chůva. „Vaše matka prý ani neví, kolikátá chůva už jsem."

„Jste šestá," odpověděla jí Viola. Sebastian pokračoval:

„Vaše předchůdkyně u nás vydržela jen půl roku. Měla slabý žaludek. Myslíte si, že Vy vydržíte déle?" Slečna Bakerová se na něj podivně usmála. Seb z toho dostal husí kůži.

„Ano, v to doufám. Náhodou si myslím, že si budeme skvěle rozumět."

„V tom případě by jste měla vědět, že nemám rád hrášek. Budete mi ho nutit?" položil jí Seb kontrolní otázku.

„Sama ho nejím. Nevidím v tom důvod. Pokud tedy nebude zlobit. Myslím, že vaší kuchařce by nevadilo uvařit vám ho plný hrnec." V očích se jí zablesklo. Zaměřila se na Violu, která jí rukou začala sahat na vlasy. „Smím se zeptat co to tam děláte, mladá slečno?"

„Skouším jestli máte paruku. Naše minulá chůva ji měla. Tu náhradní jsem si směla nechat. Používám jí na hraní," řekla jí Viola. Slečna Bakerová si sáhla na drdol a zatahala za něj. Paruku tedy neměla.

„Jak vidíte vše je vlastní. Nějaké další otázky ohledně mé osoby?"

„Ne, chůvo Bakerová," odpověděli oba zároveň.

„Dobře. A na něčem se musíme domluvit. Neoslovujte mě chůvo. Připadám si pak příšerně staře. Co kdybychom se domluvili, že mi budete říkat Clarice. To bude stačit ne? Já vás také nehodlám oslovovat jako Lady Violu a Ctihodného Sebastiana. Domluveno?"

„Ano, Clarice," řekli naráz. Sebastian z ní začínal mít smíšené pocity. Clarice Bakerová se posadila zpět na pohovku a jako by se nic nedělo si vzala sendvič.

„Tak se také posaďte. Ráda bych věděla do čeho jdu, než vaší matce kývnu," pokynula jim. Seb se společně s Violou posadili naproti. Divný, že jo, pomyslel si Seb a koukl se na svou sestru. Mě se docela líbí, odpověděl mu výraz jeho sestry.

„Odkud jste Clarice?" zeptala se Viola nahlas.

„Z Maidstonu, takže to nemám domů daleko," odpověděla jim. „A kolik vy dva máte vlastně sourozenců? Vaše matka mi to zřejmě zapomněla říci. Došlo mi, že vy dva jste nejmladší."