Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 8

Beatrice se vzbudila s bolestí hlavy. Možná to s tím šampaňským včera opravdu přehnala. Naštěstí si všechno pamatovala a nebylo to nic trapného. Díky Bohu.

Znovu se jí zdálo o Henrym. V poslední době to tak bylo často. V jejím snu byl svěží jarní den. Beatrice byla zase malá holčička. Byli spolu v Březovém háji a hráli na honěnou. Thomas je pozoroval zpoza jednoho stromu. Byl zase samá ruka a noha. Usmíval se od ucha k uchu. Beatrice si připadal šťastná. Možná to byla vzpomínka, kterou si nepamatovala.

Protože Fletcherová nepřijde ještě dobrou půlhodinu, rozhodla se, že se obleče sama. Otevřela šatník a chvíli pozorovala své oblečení. Nakonec se rozhodla pro pudrovou blůzu a tmavě červenou sukni po kotníky. To nevypadalo tak ponuře. Rychle to na sebe hodila a poté si sedla k zrcadlu a začala se česat.

Její kosmetický stůl neměnil svou dekoraci už léta. Její vyřezávaná šperkovnice a lahvička s parfémem v pravém rohu a několik rámečků s fotografiemi v tom levém. Na jedné byla celá její rodina v zahradě. Dvojčata byla v té době teprve miminka v kočárku.

Na druhé byla ona s Henrym a Thomasem. Byla pořízena před jejich odjezdem do Francie a oba byli oblečení do uniforem. Beatrice stála mezi nimi se dvěma copy a hrdě se usmívala. Vedle rámečku byl položený malý růžový kamínek. Jeden z posledních co jí Henry donesl.

Otevřely se dveře a Charlotte Fletcherová vešla dovnitř. Zatvářila se trošku překvapeně, ale popřála jí dobré ráno a vzala si od Beatrice hřeben. Stejně by si drdol sama neudělala.

„Slečno? Mohu Vás o něco požádat?" zeptala se komorná, když jí dočesala.

„Jistě. Co by jste potřebovala Fletcherová?"

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych si odpoledne nemohla vzít na dvě hodiny volno. Necítím se moc dobře a ráda bych se prošla na čerstvém vzduchu," vysvětlila Fletcherová. Beatrice si jí prohlédla. Ano, poslední dobou byla nějaká pobledlá.

„Samozřejmě. Nechceme přece, aby jste byla nemocná." Komorná se na ní usmála.

„Děkuji, Lady Beatrice. Potřebujete ještě něco?" Beatrice se zamyslela:

„Ne. Děkuji, to je vše." Komorná zmizela ve dveřích a Beatrici zakručelo v břiše. Ještěže je snídaně.

Sedla si jako vždy vedle Thomase, který už do sebe cpal toast.

„Jak jsi se vyspala?" zeptal se jí. Beatrice si vzdechla:

„Špatně. Měl jsi pravdu. Tři skleničky jsou na mě moc," přiznala. Thomas se usmál:

„Vzhledem k tvému stavu asi není vhodné říct, že jsi právě přiznala že mám v něčem pravdu."

„Promiň, co jsi říkal? Že mi naliješ kávu? To je od tebe milé!" Thomas si uchechtl, ale přesto sáhl po konvici hořkého nápoje. „Tak už víš, kdy budete odjíždět?" zeptala se ho, když se napila.

„To se mě tak netrpělivě chceš zbavit?"

„Ne," bránila se Beatrice. „Jen se mi po tobě bude stýskat," přiznala. Přes Thomasovu tvář přelétl zvláštní výraz:

„Ty mě taky budeš chybět. A abych odpověděl na tvou otázku, budeme odjíždět dva dny, po té večeři." Beatrice protočila panenky:

„To zase bude cirkus."

„Beru to tak, že stále nejsi příznivec velkých shromáždění," řekl Thomas.

„Po té večeři na tom budeš stejně," odpověděla mu. Thomas nasadil překvapený pohled: