Březové údolí (#1 Březové údolí)

Kapitola 19

...Paní Higggsová, smím se zeptat, jak dlouho jste kuchařkou v tomto domě?" zeptal se detektiv Townsend korpulentní ženy.

„Už sedmnáct let, pane detektive. Vždycky byli s mým vařením spokojení," odpověděla a zatvářila se malinko pyšně.

„To je úctyhodná doba. Kde jste byla v době vraždy?" položil další otázku.

„Byla jsem u své sestry v Hastings. Byla nemocná a tak jsem se o ní jela postarat. Vzala jsem si na to řádné volno," bránila se jako by jí podezříval.

„Ano, zajisté. Proto jste se tedy vrátila až dnes?"

„Ano, pane detektive. Přijela jsem hned jak jsem se dozvěděla o paní. Jaká hrůza," odpověděla paní Higgsová a zbělala v obličeji. „Kdo by jí to jen chtěl udělat?"...

Madelyn odsunula psací stroj dál od sebe. Pro dnešek už neměla inspiraci. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře:

„Maddy? Jsi tam?" ozval se hlas její Mamá.

„Ano. Co potřebuješ?" křikla Madelyn na dveře. Mamá nakoukla dovnitř:

„Jen jsem ti chtěla říct, že Celia a Johny tu budou co nevidět. Možná by jsi se chtěla připravit." Poukázala na Maddyinu bílou blůzku na které byla skvrna od inkoustu.

„Děkuju za připomenutí. Mám si na sebe vzít něco specifického?" zeptala se trošku žertovně.

„Ne, to nemusíš. Je to přeci jenom tvá sestra. A Johny toho viděl při svých návštěvách už dost." Mamá se posadila na její postel a Maddy se začala přehrabovat ve skříni.

„Myslíš, že bude vypadat jako velryba?" zeptala se.

„Maddy. Ne že jí to řekneš. Tvoje sestra je těhotná a potřebuje klid," varovala jí Mamá.

„Pochybuji, že by s tebou chudáček Johny souhlasil. Prý ho pořádně peskuje," řekla Maddy a vytáhla ze skříně červené šaty s černým zdobením. „Tyhle?"

„Ne, zlatíčko. Ta barva je moc tvrdá. Zkus něco pastelového," navrhla Mamá. Maddy je vyměnila za světle žluté. „Ty jsou lepší. Už víš co si oblečeš na tu oslavu?"

„Ne. Asi něco po Beatrici. Ještě nevím," odpověděla jí Maddy a začala se převlékat. Mamá zatím začala prohrabovat její šatník:

„Ty jsi ještě horší než Bea. Tu jsem přemluvila alespoň na něco modernějšího když ne nového. Ah, tady jsou. Co tyhle?" Mamá držela v ruce losově růžovou róbu, která jistě musela ležet někde vzadu. „Tahle barva se ti hodí."

„Pro mě za mě. Stejně si všichni budou všímat jenom Beatrice," řekla Maddy a zapnula poslední knoflíček. „Dobré?" zeptala se a udělala otočku.

„Výtečné. Už by jsme měli jít nebo je zmeškáme," zavelela Mamá a vytáhla Maddy z pokoje.

Ostatní členové rodiny a všechno služebnictvo už stálo nastoupené před domem. Maddy tenhle zvyk nikdy moc nechápala. To na ně musí čekat v tom největším mrazu? Naštěstí se automobil objevil vcelku rychle. Zastavil před dveřmi a šofér vyběhl aby otevřel dveře. Jako první se objevila postava Maddyina švagra, Johna Walera. Byl to vysoký muž s blonďatým vlasy a trávově zelenýma očima. Svojí nejstarší sestru Maddy slyšela dříve než viděla:

„Já to zvládnu sama, Johny," okřikla svého manžela, který jí nabízel pomoc při vystupování z automobilu. Poté se objevila. Se svými světlými vlasy a safírově modrýma očima byla Celia skoro kopií Mamá. Na sobě měla světle modrý klobouk s ladícím kabátem, který jen zdůrazňoval její bříško. Vypadalo to trošku jako by pod ním měla strčený balón. „Konečně doma," řekla a vydechla. Johny vypadal, že chce protestovat, ale rozmyslel si to. Chytrý muž.