Don't Give Up! [Neymar Jr]

52. kapitola

Pohotově přikývl, seskočil z postele na podlahu a odběhl z ložnice pryč.

*****    

Stál jsem opřený zády o kuchyňskou linku, čekajíc až se mi dovaří voda ve varné konvici, a sledoval nástěnné hodiny, které ukazovaly už půl osmé večer, přičemž se sekundová ručička pohybovala šnečím tempem. Celý den jsem čekal, kdy se vrátí, ale pořád nic. Začínal jsem uvažovat o tom, že se už nechce třeba vrátit a pošle sem Nata, aby jí vyzvedl věci a ona se vrátila zpátky do Brazílie. Nevydržel bych to tady bez ní. Zvykl jsem si na její přítomnost a teď tu strašně chybí. Chyběl mi její hlas, doteky a smích. Ale mohl jsem si za tohle všechno sám, protože jsem sebestředný debil, kterého zajímalo jen to, že se něco nečekaně vrtlo. Snažila se myslet pozitivně, ale toho já jsem nebyl schopný.

Když konvice cvakla, na znamení uvaření vody, tak jsem se naposledy podíval na hodiny a otočil se. Konvici jsem vzal do ruky a zalil vodou nachystanou kávu v hrníčku až téměř po okraj.

,,Davi? Už jsi spapal tu večeři?" zeptal jsem se Daviho, který seděl za jídelním stolem a místo toho, aby jedl, si hrál s modelem autíčka.

Davi se na mě otočil a podíval se na mě svými kukadly. ,,Já už nechči." Otočil se zase zpátky a já se k němu pomalu s hrníčkem káva v ruce vydal.

Položil jsem kávu na stůl a sedl si vedle Daviho. ,,Vždyť jsi skoro nic nespapal." Povzdychl jsem si a přitáhl si k sobě talířek, na kterém ležel nedojedený kousek rohlíku se sýrem, který už Davi nechtěl. Vzal jsem si ho do ruky a ukousl si.

,,Už nechči," zopakoval a pokrčil ramínky, jezdíc autíčkem po desce stolu. ,,Žíkal jsi, že se teta vrátí brži a požád tu není." Podíval se na mě s nakrčeným spodním rtem a smutnou grimasou v obličeji.

Znovu jsem si povzdechl a na malý okamžik sevřel víčka. ,,Já vím Davi, ale neboj, přijde, co nevidět." Nuceně jsem se usmál a prohrábl mu jeho bujné kudrlinky.

V tu chvíli, jak jsem to dořekl, se ozval zvonek od domovních dveří a mé srdce se roztlouklo o mnoho rychleji, než do teď bilo. Modlil jsem se, aby to byla ona. Zapomněla si doma mobil, vystřelila odtud jako střela, mohla si tedy zapomenout i klíče. Doufal jsem v to, v duchu jsem se modlil, aby se má dedukce stala skutečností.

Odložil jsem kousek rohlíku zpátky na talířek a postavil se od stolu, kráčejíc rychlými kroky ke dveřím. V hlavě jsem si začal přemítat vhodná slova, které bych jí po otevření dveří měl říct. Ruku jsem položil na kliku, zhluboka se nadechl a dveře otevřel.

Pohled mi padl na ni, na brunetku se skloněným obličejem k zemi, oblečenou pouze v bundě, objímajíc si pažemi tělo. Musela jí být zima, přeci jen je teprve březen a večer je chladný.

,,Ahoj," řekl jsem nejistým hlasem a v duchu se chtěl profackovat. Teď jsem opravdu zazářil, já idiot. Odstoupil jsem ode dveří, aby mohla projít dovnitř.

Nevěnovala mi jediný pohled, ani hlásku. Jednoduše kolem mě prošla, sundala si bundu a začala si vyzouvat boty.

Zavřel jsem dveře a zůstal stát na místě, upírajíc na ni pohled. ,,Bruno, já-" chtěl jsem se jí omluvit, ale ona mě nenechala. Prostě mě ignorovala a šla do kuchyně. Zmateně jsem zamrkal a díval se na místo, kde před pár sekundami stála. Co jsem si myslel? Že se jí omluvím a bude všechno v pořádku? No, popravdě i docela ano.

,,Ahoj teto!" dolehl ke mně radostný hlásek mého syna. ,,Já še bál, že už se nevrátíš."

,,To bych ti neudělala, zlatíčko," odpověděla mu.