Don't Give Up! [Neymar Jr]

43. kapitola

Nechtěla jsem rušit jejich chvilku a navíc jsem potřebovala vědět v jaké náladě je, jestli bude odtažitý nebo ne, a tak jsem zůstala stát kousek od sedačky, nijak je nerušíc.

,,Je to nádherné, Davi." Ney si ho přitáhl blíž k sobě a dal mu pusu do vlásků. ,,Jsi takový můj malý umělec a šikulka," dodal, načež se Davi zvonivě zasmál.

,,Ten pohár mi moc nešel nakrešlit. Byl šišatý, ale pak jsem to špravil," řekl Davi hrdě.

,,Jsi opravdu šikovný, prcku. Jako maminka." Prohrabával se mu ve vláskách a zaujatě si prohlížel každý detail díla jeho synka.

Váhala jsem, kdy na svou přítomnost upozornit, a tak pár sekund ještě čekala, kdy jsem se několikrát po sobě zhluboka nadechla. ,,Ney?" oslovila jsem ho nakonec opatrně, čímž jsem si získala pozornost obou kluků.

Než jsem se stačila zeptat, jestli si můžeme promluvit, Ney to zřejmě vytušil a podíval se na Daviho. ,,Ukázal jsi to už mamince?"

Davi pokroutil na jeho otázku hlavičkou. ,,Ne, chtěl jsem to ukážat tobě. A pak až mámě," informoval ho.

,,Tak jí to utíkej ukázat, ať ví, jak šikovného kluka má doma. A víš, co ti slíbím Davi?" Když opět zakroutil hlavičkou ze strany na stranu, Ney pokračoval. ,,Zarámuju si to a vystavím tak, aby to každý viděl."

Davi se opět zasmál se seskočil ze sedačky. ,,Já to jdu teda ukážat mámě a vyčůrat se."

,,Utíkej." Usmál se na něj Ney a sledoval ho, jak cupitá do vedlejší místnosti.

Posadila jsem se vedle něj, načež jsem do své dlaně uchopila tu jeho a pevně ji stiskla. Věděla jsem, že jsi Antonell říkala, že jestli bude mít ještě někdy ty jeho řeči, tak ho proliskám, ale popravdě při pohledu na jeho tvář, jsem na to neměla sílu. ,,Ney-" chtěla jsem začít, ale přerušil mě.

,,Nechci o tom prosím mluvit, ano? Dneska ne, nechci nám kazit den, nechci ho kazit vám třem." Posadil se a svou pravou paži přehodil kolem mých ramen, šmátrajíc dole po mé ruce, aby si se mnou propletl prsty. ,,Nezasloužím si ani jednoho z vás, nezasloužím si toho kluka. Chovám se k vám hrozně a nevděčně, ale dneska nemám sílu to řešit. Potřebuju jen jednu jedinou věc. Teď v tuto chvíli." Zadíval se mi upřeně do očí, jako by se chtěl podívat skrz ně, jako by v nich chtěl nalézt záchytný bod, a svou paži ze mě sundal.

,,Co potřebuješ? Třeba ti s tím budu moct pomoc," řekla jsem téměř šeptem, jako bych mu vyzrazovala tajemství, jako by mluvit s ním bylo mým tajemstvím.

V momentě, kdy se zadíval na mé rty a začal se přibližovat, mi to bylo jasné. ,,Políbit tě." Vydechl do mé tváře teplý vzduch a přitiskl své rty zlehka na ty mé. Tento polibek nebyl jako vždy, byl něčím ojedinělý, výjimečný. Byl jemný a opatrný, jako by mé rty byly z porcelánu a mohly se snadno sebemenším dotykem rozbít.

Oči jsem měla semknuté k sobě a ruce zapletené v jeho hebkých vlasech. ,,Kdykoli a kdekoli," zašeptala jsem, když jsme se od sebe odtáhli, avšak on si mě za zátylek opět stáhl k sobě a naše rty spojil v jedny.

Když nám došel dech podruhé, Ney si své čelo opřel o to mé, ukazováčkem mi přejel po linii obličeje a následně palcem přes spodní ret. ,,Nikdy mě nenabaží, nikdy. Ale vždycky mi budou dodávat naději, že mám proč bojovat." Jeho dech narážel na mé tváře. ,,Dokážeš si představit, co bych bez tebe dělal?" Vtáhl si mě do medvědího objetí a já zabořila obličej do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem, vnímajíc jeho osobitou vůni.

,,To co já bez tebe, zlato," zamumlala jsem, prsty zajíždějíc pod jeho tričko. ,,Osud nás svedl dohromady z nějakého důvodu, který má svůj smysl. Mělo to tak být už od našeho narození a tak to je. Jeden bez druhého bysme byli nic, ale spolu jsme něco. Ty jsi tu pro mě byl vždycky, když jsem potřebovala, já tu pro tebe taky budu. I v těch nejtěžších chvílích, protože jak jsi mi řekl včera- jsem tvůj anděl. Strážný anděl." Zvedla jsem k němu pohled a věnovala mu polibek na rty. ,,A teď nám pojď pomoc s obědem, ať se něco přinaučíš." Stoupla jsem si na nohy a chytila jeho obě ruce do svých, abych ho mohla vytáhnout do stoje. ,,Šup." Kývla jsem hlavou ke kuchyni.