I hate you, but...

19. Kapitola

Bože, co tu předvádím? Zeptal jsem se sám sebe, když jsem se probral vedle Taeho. Když spal, vypadal jak anděl. Jeho světle hnědé vlasy, mu lehce padaly do očí a ta jeho tvář, lehce jsem se usmál a mé prsty přepadlo nutkání, ho po jeho nebeské tváři pohladit. Naštěstí jsem odolal.

Když na něm nebyl ten sexy úšklebek a jeho oči byly zavřené, místo toho, aby se v nich odrážel jeho chtíč, vypadal nevinně. Sám pro sebe jsem se usmál a vstal z postele. Chtěl jsem zmizet dřív, než se probere, ale když jsem se postavil a udělal jeden krok, můj zadeček byl jak v ohni. Přejel jsem si po bolavém zadečku a snažil se sám sebe přesvědčit, že to tak hrozné není.

Ale bylo. Zadek mě bolel neskutečným způsobem a každý krok mi způsoboval, že se mi do očí hrnulo více a více slz. A to ani nemluvím o tom, jak mě bolely svaly na trupu. Podíval jsem se na svoje břicho, které už zase zářilo fialovými a červenými skvrnami.

Pomalu jsem ze země sebral oblečení a natáhl si na sebe boxerky. „Jungkookie?" uslyšel jsem Taeho hlas a otočil se na něj. Tentokrát ležel na břichu, ospale si prohraboval vlasy a pozoroval mě. „Uhm.. Tae myslím si, že bude lepší, když půjdu." řekl jsem a Taehyungovi se z očí začaly vytrácet všechny emoce. Rychle vstal, vytrhl mi z ruky oblečení a druhou ruku, mě chytl za jednu mou ruku.

„Co to zas zkoušíš?" řekl dost naštvaně a já začínal mít docela strach, co se nakonec stane. „T-tae? Já nic-" „Kooku neplánuješ mě zas ignorovat, že ne?" jeho stisk na mé ruce, se ještě více utáhl a můj pohled začal putovat po jeho těle. Krásně tvarované tělo, které osvětlovaly ranní paprsky. Sjel jsem z hrudi, přes bříško a až k jeho přirození. I když jeho kamarád nebyl v pozoru, pořád byl velký. Rychle jsem uhnul pohledem a skousl si ret. „Tae prosím mohl by sis něco vzít na sebe." zaskuhral jsem, ne že by se mi ten pohled nelíbil, to ne. Byl překrásný, a právě v tom byl ten problém. Nedokázal jsem nijak uvažovat, když jsem ho takhle viděl.

Tae protočil očima a moje oblečení hodil na postel. Došel ke skříni a ze šuplíku si vytáhl čisté oblečení. Rychle si natáhl trenky a pak i triko. Celou tu dobu, ho doprovázel můj pohled, nebyl jsem prostě schopný se podívat jinam. „Už mi to kruci vysvětlíš?!" řekl naštvaně a já nahlas polkl. „Nevím, co chceš abych-" zašeptal jsem, ale Taehyung mě znovu přerušil. „Třeba proč to vypadá, že jsi chtěl zmizet bez jediného slova? Nebo proč jsi najednou tak mimo? A co to 'bylo by lepší, když půjdu'?" hleděl mi do očí a snažil se z mého chování cokoliv přečíst.

„Tak to není, jen si nemyslím, že to, co jsme udělali, bylo dobře." znovu jsem si skousl ret a pohled zapíchl do země. Neměl jsem tu odvahu mu hledět do očí, ne teď. „Kde je problém? Jungkookie vím, že jsi to chtěl, tak jako já." znovu jsem se na něj podíval a stále jsem z jeho očí nedokázal nic vyčíst.

„To neříkám jen.. Tae pochop, za poslední dny jsi ty člověk, který mi pořád pomáhá. Nejdřív ta simka a pak jsi mě zachránil i před ním. Nechápu jak, ale dokázal jsi mě uklidnit. Potřebuju tě jako kamaráda u sebe a jestli budeme takhle experimentovat, můžu tě ztratit a to nechci." byla to lež, nemusel jsem ho mít u sebe jako kamaráda, stačilo by mi cokoliv, ale pořád tu někde byl Minki. A i když byl tamto jen sen, měl jsem strach. Moc dobře vím, čeho je Minki schopný a kdyby kvůli mně Tae měl jakékoliv problémy, nikdy bych si to neodpustil.

Taemu se v očích odráželo pochopení. Chápal to, že někoho potřebuji. „Jungkookie, tohle si zapamatuj. Pro tebe tu vždy budu." řekl, když přišel blíže ke mně a pohladil mě po tváři. „Kookie nemám v plánu se tě vzdát. Ty jsi pro mě ta-" do pokoje se otevřely dveře a my oba se tím směrem podívali. Ve dveřích stál Hoseok a když uviděl, v jaké situaci se nacházíme, praštil se do čela.