5. Kapitola

4.9K 422 18
                                    

Dnešní den je k nevydržení. Alespoň že už je oběd, pak je jen jedna hodina a už ho nemusím vidět. Ano, mluvím o Teahyungovi. Celý den mě pořád pozoruje a hází po mně úchylný pohledy, olizuje si rty a minulou hodinu, když si byl jistý, že na něj koukám, si s 'nevinným' pohledem zajel rukou na rozkrok.

A právě teď seděl u 'svého' stolu a zase mě hypnotizoval pohledem, když se teda neocumlával s nějakou holku. Vyvolávalo to ve mně tíživí pocit na hrudi. O co ti kruci jde Taehyungu? Na jeho tváři se znovu objevil úšklebek a vstal od stolu a vydal se k tomu našemu. Ne, to se neděje, uklidni se Kooku. Šťouchl jsem do Jina, který seděl vedle mě a hlavou pohodil k přicházejícímu Taehyungovi. Jinův úsměv ztvrdl a podpořivě mi zmáčkl ruku pod stolem.

„Jungkookie pojď se mnou." přišel k nám a ukázal na dveře, které vedly ven. „Najdi si jinou zábavu Taehyungu." zavrčel Jimin. „Nemluvil jsem s tebou. Jungkookie přeci nebudeš zase..." „Ztrať se Taehyungu a opovaž se, ke komukoliv z nich znovu přiblížit. Myslím to vážně." vybouchl Jin a prudce vstal, Taehyungovi oči se údivem rozšířily, ale nakonec se mu na tváři znovu usadil ten svůdný úšklebek.

„Jak si naše princezna přeje." řekl s pobavením, ale to se zvedl i Yoongi a popadl ho za triko. „Nezahrávej si s ohněm, nezajímá mě, co vám Joon řekl, ale znova už to nepoužívej." výhružně zavrčel Yoongi a já se bál že každou chvílí Taehyungovi vrazí. Taehyung chytl Yoongiho ruku a vyprostil se ze sevření. „Přesně, nevíš, co nám Namjoon řekl." řekl posměšně a dal se na odchod z jídelny.

„Jdeme na hodinu Jimine?" zeptal jsem se a on přikývl. Zvedli jsme se a rozloučili s klukama. „Jsi v pohodě Kookie?" zeptal se Jimin, když jsme stáli před třídou. „Vše je v pořádku hyung, Jin přehnaně reagoval." zasmál jsem se a doufal, že nepozná tu faleš. Poplácal mě po ramenech a vešli jsme do třídy. Sedli jsme si na naše místo. Do začátku hodiny si mě Taehyung ani jednou nevšiml. To se však změnilo asi po deseti minutách. Jeho pohled nebyl nikterak laškovný, spíše zvědavý.

„Jimine, myslím, že ti tu zůstalo něco od oběda." zašeptal jsem a setřel mu ze rtů imaginární špínu. „Ah, děkuji Kookie." usmál se na mě a dál se věnoval výuce. Cítil jsem, jak nás Taehyung propaluje pohledem, ale ignoroval jsem ho a s úsměvem sledoval učitele.

××××××

Uběhlo něco přes týden a já se rozhodl, že znovu využiji učebnu a trochu si zatancuju. Byl pátek a Jimin měl, stejně jako ve středu, basket. Chodil domů až kolem půl sedmé, a tak jsem většinou minimálně do pěti tancoval.

Mezi mnou a Taehyungem se to stalo klidnější. Už mě nehypnotizoval celý den, jenom občas se jeho pohled stočil ke mně, a když jsem ho zrovna pozoroval já, tak na mě mrkl nebo si olízl rty. Nejhorší však nastalo asi před dvěma dny. Když jsem přišel do studentské budovy a narazil na něj. Ten arogantní blbec mi sebral mobil a prozvonil se, aby dostal moje číslo. Moje jakékoliv protesty byly zbytečné. Prostě to udělal, vrátil mi mobil a s úsměvem na tváři zašel do svého bytu, jako by se nic nestalo. Jen tak pro zajímavost, jeho byt má číslo tři a je kousek od hlavního schodiště. Proč mě to vlastně zajímá? Abych věděl, čemu se vyhnout? Asi ano, abych se vyhnul bytu číslo tři.

Přišel jsem do opuštěné učebny a jako první hodil na zem batoh. Jako další věc jsem šel ze dvou oken sundat látku, abych trochu prosvětlil místnost. Neměl jsem náladu na tmu, ne potom jak jsem skončil s Taehyungem v kumbále. Sice jsem tu od té doby, byl asi čtyřikrát, ale pokaždé jsem si tu látku dával dolů.

Pustil jsem hudbu z mobilu, zavřel oči a nechal mé tělo, se hýbat podle rytmu hudby. Miloval jsem tu svobodu, kterou mi hudba poskytovala. Hudba zrychlovala a s ní i já. Moje nohy i ruce jakoby přesně věděly, co mají udělat a já nemusel nad ničím přemýšlet. Prostě jsem vypustil a užíval si svobodu. Opravdu to miluji.

Užíval jsem si tohle splynutí s hudbou, ale když zpomalila, tak se kolem mě omotaly dvě silné paže. Jen tak, tak jsem se udržel, abych nevykřikl. Ruce mě pořád zezadu objímaly a než jsem stihl cokoliv udělat, ucítil jsem něčí teplý dech na uchu, který se rychle přesunul k mému krku, a nakonec se vlhké rty otřely o můj krk. Nejdříve jen lehce, ale pak se silně přitiskly. Byly to ty rty, které moje srdce donutily silně být. Byly to Taehyungovi rty.

Vsál mojí kůži na krku. Zhluboka jsem se nadechl, a když mi plně došlo, co dělá, odstrčil jsem ho od sebe. „Co proboha děláš?" chytl jsem si krk, tam kde byly před chvílí Taehyungovi rty. „Říká se tomu polibek na krk, jestli myslíš tohle." ukázal na můj krk a moje líce začala nachovět. Zatracený Taehyung. „Vím, jak se tomu říká, ale zajímá mě, proč jsi to udělal. Bože, jak to vysvětlím Jiminovi." zamumlal jsem. Taehyung si mě za rukáv přitáhl k sobě a s rukou na mé bradě mě donutil, se na něj podívat. „Tak mu řekni pravdu. Že to máš od kluka, díky kterému ti hned ztvrdne." zamumlal kousíček od mých rtů. Měl pravdu, už teď jsem cítil, jak tvrdnu, a to jsme se ani nepolíbili. Jen jeho přítomnost v soukromí mě vzrušila. Skousl jsem si ret a sklopil pohled dolů.

„Na tom obědě před týdnem jsem se chtěl omluvit, za to, jak jsem minule odešel. Opravdu jsem musel za Hoseokem a Namjoonem, jinak by byli naštvaní." zasmál se a já jsem se, při zaznění jména Hoseok, od něj odtáhl. „Myslel jsem, že jsi měl rande." prakticky jsem na něj vyplivl a on se zasmál. „Aigoo Jungkookie mi žárlí." chtěl si mě zase přitáhnout, ale já ho odstrčil tak, až spadl na zem.

„Ti žárlí? TOBĚ!? Nebuď blbej Taehyungu. Žádné 'mi žárlí' na mě nezkoušej!" naštvaně jsem zamručel a probodl ho pohledem. „Ale Jungkookie já vím, že pro mě máš slabost." řekl přesvědčeně a já se ještě víc naštval. „Slabost? Taehyungu ani nevíš, jak nemám rád tvou přítomnost. Ty jsi člověk, kterého opravdu nenávidím." zhnuseně jsem se na něj podíval a chtěl odejít.

Taehyung mi chytl ruku a stáhl mě za ním na zem. Než jsem stačil, jakkoliv zareagovat přetočil nás, tak že byl nade mnou. Panebože Taehyung na mně leží, do prdele tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Zaúpěl jsem, Taehyung se usmál a políbil mě na rty. Polibek jsem mu začal bez váhání oplácet a on se zasmál. Má na mě až moc silný vliv. V jeho přítomnosti jsem neměl žádnou vlastní vůli, dělal jsem přesně to, co chtěl. „Možná mě nenávidíš, ale chceš mě. Cítím, jak mě tvoje tělo chce." řekl, když rozpojil náš polibek. Dobře vím, že narážel na můj ztvrdlý rozkrok, ale nebyl jsem jediný s tímhle problémem.

Pohladil mě po stehně a pak mi roztáhl nohy a lehl si mezi ně. „Co? Do prdele Tae-" nedořekl jsem, jelikož mě znovu políbil. Tohle přerušování se mi nelíbí. „Psst.. mluvit.. můžeme.. pak." říkal postupně mezi polibky a já se kompletně vzdal. Prsty jsem mu zajel do vlasů a plně si užíval tuhle chvíli.

Líbali jsme se, dokud nám stačil dech. Cítil jsem jeho ruce, jak mi putují po těle a já začal chtít víc. „Ach.. Taehyungu.." vzdychal jsem a on mě náruživěji políbil. V té chvíli jsem přestal naprosto přemýšlet a plně se mu oddal. Jeho ruka se mi dostala pod tričko a já vzrušeně vzdychl. Taehyung mi vyhrnul triko a vzdálil se, aby mi ho mohl sundat, když v tom si všiml mých modřin a jen vyjeveně zíral.

Okamžitě jsem si stáhl tričko a podíval se na něj. „C-co se ti stalo, v-vypadá to příšerně." řekl Taehyung a pořád vykuleně koukal. „To tě nemusí zajímat." odsekl jsem a vstal. Oprášil jsem si kalhoty a natáhl jsem se pro batoh. Jeho ruce se po mně natáhly a znovu mě stáhly k němu. Pevně mě objal. „Jungkookie co se ti stalo, kdo ti ublížil? Prosím řekni mi to." jeho hlas byl plný obav a já se poddal objetí a taky ho objal. Jeho objetí pro mě představovalo snad to nejbezpečnější místo na světě a já nechápal, proč se tak cítím. „Prosím, nech to být." zaškemral jsem. „Ne, Jungkooku tohle není nic-" odstrčil jsem ho od sebe. „Nech to být, jasný!" zařval jsem na něj. Taehyung na mě překvapeně zíral a já si vzal batoh a rozeběhl se domů. Nechci, aby to kdokoliv věděl. O lítost nikoho totiž nestojím.

×××

Tak, Kookieho tajemství nám zjistil Tae. Co myslíte jak s ním naloží? A co s Kookiem vlastně má v plánu udělat?

Jinak samozdřejmě děkuji za vote a komentáře, jste opravdu super :3 A taky doufám že se díl líbil.

I hate you, but...Kde žijí příběhy. Začni objevovat