Lily Evansová

•1• "Píše si s tím Potterem."

Po starých kamenných schodech se ozývalo hlasité dupání a malý pokojík se otřásal v základech. Ve vzduchu byl cítit konec léta a rozžhavené sluneční paprsky prolézaly dovnitř zavřeným oknem, proplétaly se mezi knihami, učebnicemi, svazky a spisy, až proklouzly pod volnou košilku skrčené dívky sedící v tureckém sedu v hluboké prosezené díře uprostřed postele.

Postel zabírala až na knihy a dva obrovské kufry téměř všechno místo. Okolo se pyšnilo dobrých deset sloupců učiva a historie a stolek, jenž stál přitisknut k oknu, byl přeplněný těmi největšími drobnostmi.

Na hraně ležel stoh ledabyle odloženého pergamenu, vedle hned kalamář, postaven na časem zaschlé skvrně od inkoustu, několik zpřelámaných brků a čtyři na sobě poskládané kusy sušeného masa pro kočku rozvalující se u dívčiných nohou.

To vše bylo obložené neidentifikovatelnými přístroji, podivuhodnými řetízky a rozjedenými zákusky nejrůznějších druhů a barev. Uprostřed se vyjímal omšelý kotlík, na jehož dně dřímaly tři příručky a poslední třetina stolu byla zabrána hromadou dopisů, roztrhaných obálek a balicích papírů.

„Lily," ozval se ode dveří pisklavý dívčí hlas. „Už máš dole dávno postavenou večeři. Máš se jít najíst."

Na prahu stála vysoká světlovlasá dívka s pohublým obličejem, ruce založené na prsou a ve tváři poněkud otrávený výraz.

Chvíli se z Lilyina místa odrážel jen její nepravidelný dech. Pak vrhla na svou sestru letmý pohled a oči opět obrátila zpět ke krátkému pergamenu ve svých dlaních. „Jo."

Sestru taková odpověď očividně neuspokojila - protáhla se mezi stohy knih až k posteli a natáhla svůj dlouhý krk nad Lilyin klín. Lily se okamžitě odvrátila a zmuchlala dopis do kuličky.

„To ti zase píše on?" hvízdla však blondýnka a chřípí nosu se jí nepatrně zachvělo.

„Ne," odpověděla rázně Lily a upřela na dívku lahvově zelené oči.

„To ti tak věřím," oponovala s ironií v hlase sestra. „Včera to byla Rimuel, předtím Haylay a dneska je to kdo?"

„Do toho ti nic není!" štěkla Lily, ve tvářích červená hněvem. „Vypadni Petunie," zasyčela si do vlasů.

Petunie zvedla bradu, odfrkla si, rozhlédla se a odkráčela z pokojíku, provoněného ovocnými svíčkami a mléčnými čokoškami, ven.

Lily pocítila další dávku opovržení, jež se uvnitř ní rozpoutalo vždy, když se její starší sestra dostala do blízkosti dvou metrů. Sklopila hlavu a narovnala poničený pergamen.

„...Je tu hrozné teplo a všude se rozvalují medvědi, Lily. Měla bys to vidět.

James."

Dívka si povzdychla. Proč se takhle nechová ve škole? Jak má vědět, jaký je ten kluk doopravdy?

Zamračila se a několikrát zamrkala, aby dostala z hlavy přebytečné otázky. Veškeré počínání Jamese Pottera ji silně vyvádělo z míry.

Zavrtěla hlavou a odhodila si z obličeje pramen špinavých vlasů. Neměla bych o něm vůbec přemýšlet, pomyslela si zarputile. A pak taky: Měla bych se umýt.

Už několik dní seděla na tom samém místě a z pokoje vycházela jen v krizových situacích. A to z jediného důvodu: poslední prázdninové dny byly vždy ty nejuspěchanější, nejmrzutější a nejnérvóznější dny v roce. Tak bylo, jelikož začínala škola a zároveň deset měsíců dobrodružství, a protože se měla po dvou měsících opět setkat s přáteli a s učením, a protože se mohlo leccos během prázdnin změnit. A pak taky (a to se jí převracel žaludek) přemýšlení nad budoucností.

Položila Jamesův dopis na hromádku ostatních nezodpovězených Jamesových dopisů, promnula si ztuhlá stehna a pohladila spící zvíře po hořčicově hnědém kožichu.

Po dlouhé době se zvedla a pořádně se protáhla.

Zavřela se v malinké koupelně, osprchovala se a navlékla na sebe pyžamo. Poprvé za několik týdnů se cítila jako úplně obyčejná dívka bez všemožných schopností s normální krví v žilách místo proudící magie.

Dole v kuchyni se objevila chvilku po půl osmé a jako obvykle ji uvítala maminka u sporáku, s přibývajícími dny stále čipernější a hbitější než jindy.

„Dávno ti to vystydlo," informovala ji s ustaraným úsměvem a naložila na talíř novou polévku, ze které se hutně kouřilo.

Lily ani během předešlých let nikdy nepřestalo udivovat, jak moc dokáže být její matka před začátkem školního roku obětavá a jaký servis jí zvládne vyplodit, když by se nikdy předtím nedělala s novým jídlem a nařídila by jí ho sníst i přesto, že by mělo teplotu na bodu mrazu.

Ovšem když zbývalo posledních patnáct a půl hodin do odjezdu nejmladší dcery, snesli by jí rodiče i modré z nebe.

„Myslela jsem, že se budeš chtít najíst dřív, aby ses na zítřek pořádně vyspala..." vysvětlovala dál, když se ke stolu přišourala nejdřív Petunie a poté hned táta. „Nevěděla jsem, že se najíš s námi, udělala jsem ti hráškovou, ale byla za chvíli studená, takže ti zbývá sníst tuhle naši."

Kuřecí polévka pro Lily v danou chvíli představovala jen další zabití času. V tichosti jedli, přičemž se ozývalo pouze cinkání nádobí.

„Co v tom pokoji takovou dobu děláš?" zeptal se otec a skrz plná ústa polévky se usmál.

Lily polkla sousto.

„Píše si s tím Potterem," oznámila všem Petunie a divoce usrkla ze svého čaje.

Oba rodiče se na Lily překvapeně otočili.

„S jakým Potterem, Lily? Myslela jsem, že je tvůj kamarád Severus," ozvala se udiveně matka.

Dívka se zhluboka nadechla a položila lžíci. „Ano to je."

„Ona má totiž spoustu kamarádů," škytla Petunie a vítězoslavně se zašklebila.

Lily mlčela a propalovala pohledem lednici. Pak, bez toho, aby se podívala, si vložila poslední lžíci do pusy, uklidila nádobí do dřezu a rozloučila se tichým, ale provokativním „To mám."

Pořádně si zabalila veškeré učebnice a poslední dopisy strčila do kufru s oblečením.

Lily nevěděla, jak dlouho dokáže své sestře vzdorovat, ale když zalézala do postele, byla si jistá několika věcmi; tím, že s Petunií nechce bojovat. Tím, že z velké části sestřino chování chápe, protože si ani za Boha nebyla schopna představit, co by dělala ona, kdyby se před více než pěti lety dozvěděla, že je Petunie čarodějka a ona ne. A taky mohla s naprostou jistotou říct, že jí Petunie jen závidí a že to rodiče moc dobře vědí.

Bylo něco po jedenácté, když se Lily myšlenkami zatoulala od bradavického hradu k Jamesovi. Přemýšlela nad tím, jestli to bude pořád ten frajírek, co si prohrabuje vlasy při každé příležitosti nebo jestli se dal během prázdnin nějak kouzelně do pořádku.

Psával jí od druhého ročníku každé léto, ale nikdy nezapomněl doplnit dopis nějakou nejapnou poznámkou či narážkou.

Teď nedával najevo sebemenší známku povýšenosti a ani jednou se nezmínil o zoufalém vztahu mezi nimi.

Cítila náhlou potřebu být mezi svými ve škole, s Haylay a Rimuel, s holkami a s kluky a s nadějí, že přijde něco, na co nikdy nezapomene.

Netušila, jakým způsobem budou její prosby vyslyšeny.