Don't Give Up! [Neymar Jr]

34. kapitola

,,Myslíš, že bych zvládl řídit?" zeptal se mě s přimhouřeným levým okem a lehce nakloněnou hlavou na pravou stranu.

Položila jsem svou kabelku na botník a vzala z něj své červené kotníkové Conversky, které jsem si začala obouvat. ,,Ney, neříkám, že ne, ale radši to ještě dneska nechej na mě, ano? Přeci jen tam chceme dorazit do konce tréninku a ještě k tomu ve zdraví." Nevinné jsem se na něj usmála a klekla si, abych si mohla uvázat čistě bílé tkaničky.

,,Tohle vůbec neznělo, jako že to nezvládnu, vůbec." Pokroutil hlavou a uchechtl se. ,,Ty umíš člověka tak skvěle ujistit o svých pochybnostech, že to až není možný."

,,Já vím." Se širokým úsměvem jsem vyskočila na nohy, berouc do ruky kabelku, a natáhla se k Neymarovi, darujíc mu pusu na rty. ,,A proto mě tolik miluješ." Přejala jsem mu dlaní po paži a natáhla se po klice ode dveří, kterou jsem stiskla a díky tomu dveře otevřela.

*****

    ,,Ani zaparkovat nemůžu?" Podíval se na mě Ney se štěněčíma očima, když jsem odbočovala na velké poloprázdné parkoviště před tréninkovým stadionem. 

,,Zlato, radši zaparkuju sama, jo?" Zatočila jsem volantem doprava a pomalu zastavovala vedle vysokého černého Range Roveru.

,,To bych ale určitě zvládl, přece nejsem špatný řidič a ani operace mě o to nepřipravila. Jednou stejně budu muset za ten volant sednout i tímto." Ukázal na své koleno, po jehož středu se táhla delší červená jizva od chirurgického zákroku.

,,Netvrdím, že s tím nebudeš moc řídit. Rozhodně budeš, dokonce dřív, než se budeš moc plně zapojit do tréninku, ale momentálně bys to neměl přetěžovat. Už tak stačí, že i dlouhé trasy jdeš bez berlí. Co na to vůbec říkal tvůj doktor?" Zavřela jsem okýnka a nechala jej otevřené jen na malinkou škvírku, načež vytáhla klíče ze zapalování.

,,Že mám rehabilitovat a pomalu zatěžovat chůzí." Protočil očima a povzdechl si.

,,No vidíš. Fakt nechci, aby se ti to nějakým způsobem zhoršilo a u řízení kolikrát prostě musíš rychle přišlápnout pedál a tak. Víš přeci, že už s tímto jsi měl ještě před týdnem problém, tak to nepřeceňuj." Podívala jsem se na něj, čímž jsem si vysloužila i jeho pohled, který působil dost otráveně od mého napomínání. ,,Prosím," dodala jsem, pokládajíc svou ruku na tu jeho.

,,Máš štěstí, že při pohledu na tvou tvář, na tebe nejde být naštvaný." Uchechtl se a propletl si se mnou prsty, naklánějíc se blíž k mé tváři, kde spojil naše rty v úžasný polibek. ,,A moc ráda toho využíváš, viď?" Zastrčil mi pramen spadených vlasů za ucho, načež mi dlaní přejel po linii obličeje.

,,Já ničeho nevyužívám." Usmála jsem se a natáhla se rukou pro jeho černé pilotky, které měl zastrčené ve vlasech, načež si je sama nasadila na oči. ,,Jdeme teda, ať nám ti velcí fotbalisti neutečou?" Vzala jsem za kliku a otevřela si dveře a vystoupila, což po mně po chvíli zopakoval i Ney.

,,Ty brýle jsem si bral pro sebe, ne abych ti je půjčil. Teď nic neuvidím." Postěžoval si a zavřel dveře, upřeně na mě hledíc. ,,Takže tě žádám, a to slušně, abys mi je okamžitě vrátila,"

,,No já nevím, myslím, že bys mohl být gentleman a nechat mi je." Poslala jsem mu vzdušnou pusu a zamknula auto, načež jej obešla a zamířila k železné bráně, které fungovala jako vchod.

,,Bruno Reis Maio Marquezine!" oslovil mě celým svým jménem. ,,Vrať mi ty brýle, určitě máš někde v té své kabelce svoje," zaúpěl, načež jsem se zastavila a otočila čelem k němu, abych se mohla pobavit.