28. Kapitola

4.5K 266 10
                                    

Přišlo mi, že se mi zhroutil celý život. Dítě jsem neplánovala, teda v nejbližší době ne. Ale vždy jsem doufala, že aspoň jedno dítě budu mít. A teď na dítě nemám šanci.
,,Slečno, jste v pořádku?" zeptal se mě doktor. Dost blbý dotaz. Jen jsem přikývla, ale stále mlčela.
,,Nechávám vás o samotě." zvedl se ze židle a odešel. Dost dobrý nápad, jenže jsem dlouho sama nebyla.
,,Sophie, co se stalo?" přišel ke mně ustaraný Daniel.
,,Nemůžu mít děti, už nikdy." najednou ze mě všechny emoce vyletěly a já poprvé před "cizím" člověkem bečela. Najednou mě Daniel objal. Nečekala bych, že objetí může být někdy, tak moc příjemné. Cítila jsem se strašně dobře.
,,Vše bude dobré." šeptal mi stále do ucha. Věděla jsem, že to v pořádku nebude. Jak jen může být v pořádku to, že nemůžu mít dítě? Všechny holky budou mít děti a já ne...
,,Daniely, já chci domů." zašeptala jsem přes všechny ty slzy.
,,Teď to nepůjde, ale jak to půjde vezmu tě domů. Slibuji." mile se na mě usmál. Vím, že mu mohu věřit, před nikým jsem neukázala tak moc emoce. Myslela jsem, že když před někým budu bečet, tak mě bude vidět slabou, ale v Danielových očích jsem stále ta silná. Najednou jsem byla tak moc ráda, že jsem ho mohla potkat.
,,Moc ti děkuji." pokusila jsem se o úsměv.
,,Mám tu s tebu zůstat. Nebo chceš soukromí?" Normálně bych řekla, že chci, aby odešel a nechal mě samotnou, ale teď jsem chtěla, aby tu zůstal se mnou.
,,Zůstaň tu se mnou, prosím." ještě jsem trochu zavzlykala. Daniel se posadil na židli a chytl mě za ruku a haldil mě po ní. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit, začala jsem klidně oddechovat a relaxovat. To hlazení bylo tam uklidňující.
Najednou jsem ucítila jeho rty na čele. Asi si myslí, že jsem usnula.
,,Já nespím." lehce jsem se zasmála. A všimla jsi, že to nejspíše nečekal.
,,Ehm...no...promiň, já myslel..." snažil se ze sebe něco dostat, ale moc mu to nešlo.
,,To je dobré."  pousmála jsem se na něj. Byla jsem tak ráda, že je tu se mnou.
,,Vážně?" překvapeně se zeptal, nejraději bych se zasmála, ale za tu bolest břicha mi to moc nestálo. Jen jsem na jeho otázku přikývla, na jeho obličeji šla vidět úleva. Od někoho jiného by mě to asi vadilo, ale od Daniela mě to překvapivě vůbec nevadilo. Stal se pro mně najednou vemi dobrým kamarádem. A taky někým výjimečným. Před nikým jsem dřív nebečela a nedala na jevo žádné emoce.
,,Jsi výjmečný." mile sjem se na něj usmála. Všimla jsem se, že se mu na tváři objevila červená abrva. On se začervenal? Cože? Musela jsem se lehce pousmát, on se prostě začervenal. To není možné a je to hrozně vtipné.

Nečekala jsem, že přes týden stihnu napsat kapitolu, ale povedlo se. Děkuji za veškerou podporu, jako vždy. A doufám, že se kapitola líbila.
Vaše DennySka :*

Mafia PrincessKde žijí příběhy. Začni objevovat