I hate you, but...

10. Kapitola

„Takže ty modřiny.. to všechno... bože Jungkookie." řekl, když jsem skončil a znovu si mě přitáhl do objetí. „Neboj se, i když se vrátí, kluci mu nedovolí, aby ti něco udělal. Já to nedovolím." usmál jsem se nad představou, jak mě Taehyung brání. „To je ono Jungkookie jen se směj, tak ti to slu-" přerušil ho zvonící mobil. Panebože kolik hovorů ještě dneska přijde.

„Promiň Hobi, ale teď nemůžu, zvládneš to i sám." zavěsil Taehyung a vrátil se k mému objímání. „Měl by ses za ním vrátit. Tvůj přítel je jistě důležitější než kluk, který se zhroutí po blbým telefonátu." odtáhl jsem se od něj a on se zatvářil překvapeně. „Přítel? Já s ním nic nemám. A jeho lenost udělat si večeři rozhodně není důležitější než tohle." zatlačil mě do postele a přikryl mě.

„Jsem rád, že si mi to řekl Jungkookie, je jedno co si myslíš, ale jestli ti znovu zavolá nebo se cokoliv stane, řekneš mi to, jasný?" jeho slova mě tolik hřála u srdce a já zavřel oči. „Děkuju Taehyungu." než jsem usnul, cítil jsem, jak mi dal pusu na čelo a lehl si vedle mě.

××××××

„Jeon Jungkooku, opravdu sis myslel, že tě nechám tak snadno odejít?" Choi mi vrazil pěst do břicha a já se rozkašlal. „A k tomu ses stal tak sobeckým. Proč jsi do toho tahal své přátele?" jeho smích byl slizký a mně se chtělo brečet. Zvládneš to, Taehyung slíbil, že ti pomůže. Uklidňoval jsem sám sebe. „Nepomůže ti, sám má starostí dost." pohled mi padl na místo, kam ukazoval. Byl tam Taehyung, kterého mlátilo asi pět kluků. „Taehyungu!" rozkřikl jsem se a chtěl se za ním rozběhnout, ale Choi mě srazil k zemi.

Bylo mi to jedno, pořád jsem jen sledoval Taehyunga. Pak jsem uviděl, jak se v světle pouličních lamp něco zalesklo. Najednou Taehyung spadl k zemi a byl celý od krve. „Taehyungu!" zařval jsem a snažil se zvednout ze země, ale mé tělo mě odmítalo poslouchat. „Přesně takhle to dopadne, když do toho zatáhneš někoho dalšího." zasmál se a mně se po tvářích kutálely slzy. „Prosím prober se." zavzlykal jsem a Choi se mnou začal třást.

„Jungkookie? Prober se. Je to jen špatný sen." Taehyung mi utíral slzy a hladil mě po vlasech. Otevřel jsem oči a podíval se na něj. „Panebože jsi v pořádku?" vychrlil jsem ze sebe a Taehyung se na mě tázavě podíval. „Jasně že jsem v pohodě. Kookie co se ti zdálo?" pomáhal mi, se posadit a já si kolena přitáhl k hrudi. „O něm, jak mě bije, ale byli tam i další a oni.. oni.." slzy mi stékaly po tvářích a já to nemohl doříct. Kvůli mně ho zabili. Byl to sen, ale přesto...

„Ššš.. Je to v pořádku, jsem tady." přikývl jsem a snažil jsem se uklidnit. „Chceš něco Jungkookie?" skousl jsem si ret a souhlasně přikývl. „Bude to asi blbě znít, ale udělal bys mi kakao?" Taehyung se začal smát a já zrudl. „Nesměj se, mě to uklidňuje." „Dobře." rozcuchal mi vlasy a odešel do kuchyně. Víc jak dítě jsem se snad ani chovat nemohl.

Když už jsem se docela uklidnil, uslyšel jsem z kuchyně ránu. Vstal jsem a šel se podívat, co tam vyvádí. „Taehyungu?" zamumlal jsem, když jsem vyšel z pokoje. Protřel jsem si oči a rozhlídl se, vše vypadalo v pořádku a nezničené, tak co udělalo takový hluk? Neřešil jsem to a šel za Taehyungem.

„Už je to v pořádku?" zeptal se, když jsem si stoup vedle něj. „Jo, klidně už můžeš jít domů, budu v pořádku." vzal jsem si od něj kakao a spokojeně zamručel. „Nemám v úmyslu tě tu nechat samotného. Teď to vypij a jdeme zase spát." znovu mi rozcuchal vlasy a já mu ruku odstrčil. „Nejsem dítě Taehyungu." naštvaně jsem zavrčel. „To vím moc dobře Jungkookie, tebe rozhodně jako dítě brát nebudu." usmál se a čekal, až dopiju kakao.

Když jsem si vychutnal poslední doušky kakaa, tak mi Taehyung vzal hrnek a dal ho do dřezu a odtáhl mě do pokoje. „Já umím chodit i bez toho, abys mě vláčel za ruku." vytrhl jsem mu ruku a Taehyung se na mě podíval. Přišel ke mně a vzal mě do náručí. „Co sakra děláš, ty idiote?!" zařval jsem a omotal kolem něj ruce, nechtěl jsem spadnout.

„Jungkookie, už jsme si jednou povídali o úctě ke starším, ne?" zasmál se a opatrně mě položil do postele. Hned na to si zalezl vedle mě a obmotal kolem mě ruce. Nadechoval jsem se k protestu, ale on byl rychlejší. „Pššt.. Hezky spi. Ráno se můžeš vztekat, jak budeš chtít." usmál se a já zavřel oči. V jeho objetí jsem se cítil bezpečně a úplně zapomněl na slib, který jsem dal Jiminovi.

××××××

Tak se začátku se omlouvám, že jsem to vydala až takhle pozdě, ale chytla jsem nějakou virózu a tak jsem se k tomu dostala až teď :/

Ale jinak už jsme u 10 dílu :3 To to letí :3 Jsem ráda že vás tato povídka neomrzela a moc děkuji za 36 vote u minulého dílu :33 Jste boží lidí XD

A co říkáte na Kookieho přiznání? Jak s tím Tae naloží? A nevymstí se to našemu Kookovi? 

Heh.. doufám že se díl líbil a budete pokračovat s vote a komentováním :3 

Jinak další díl by měl vyjít v pátek či sobotu, ale kdyby nevyšel tak se předem omlouvám :)