Don't Give Up! [Neymar Jr]

26. kapitola

,,Děkuju," šeptla jsem a svou dlaň položila na tu jeho na mé tváři. Nezmohla jsem si ani na vděčný úsměv, nešlo to, neměla jsem na to sílu.

*****

,,Této?" oslovil mě Davi, mezitím, co jsem na pánvičce míchala skoro hotové Gnocchi, které jsem se rozhodla udělat k obědu. Vím, že je neděle a mělo by být něco slavnostnějšího, ale v létě nemá skoro nikdo extra velký hlad, a navíc, je to rychlé, což se mi v tuto chvíli hodilo.

,,Copak, Davi?" zeptala jsem se toho malého prcka, který stál vedle mě, oblečený v dresu Santosu se jménem svého táty, natahujíc ručičky k lince, čímž mi mimicky říkal, že z ní něco chce podat.

,,Pití." A taky že jsem se nemýlila.

Vařečku, kterou jsem jídlo míchala, jsem si předělala do levé ruky a pravou se natáhla po láhvi s Daviho pitím, načež jsem mu jej s mírným pousmáním podala.

,,Našel jsem dva lety," řekl najednou Ney, načež jsem se na něj, odstavujíc pánvičku stranou, jelikož jsem zhodnotila jídlo za hotové. Ney seděl za jídelním stolem, před sebou notebook, hledajíc mi nejbližší možné lety do Santosu. ,,Jeden v jednu se dvěma mezipřistání a další půl hodinu na to, ale ten má tři mezipřistání," informoval mě s pohledem upřeným do obrazovky, načež však ke mně vzhlédl s neutrálním výrazem ve tváři. ,,Zarezervuji ti lístky na tu jednu hodinu. Vyzvedneš si je na pokladně na moje jméno."

Přikývla jsem, vypínajíc plotýnku. ,,Děkuju." Podívala jsem se na nástěnné hodiny nad dveřmi, které ukazovali krátce po jedenácté. ,,Půjdu si sbalit a zavolám Natovi, jestli by mě tam hodil," řekla jsem a vydala se k němu, abych mu mohla dát rychlou pusu.

,,Tak mě štve, že tě tam nemůžu hodit sám. A ještě víc, že nemůžu letět s tebou." Hlasitě si povzdechl a chytil mé ruce, které jsem mu omotala kolem krku, nasávajíc vůni šampónu z jeho čerstvě umytých vlasů.

,,S tím se netrap, Ney. Já jsem nyní potřeba v Santosu a ty tady, aby ses dal do kopy. Mě teď mrzí, že jsem ti dala slib, že tě neopustím a zůstanu tu s tebou, dokud mě nebudeš mít plné-"

,,To není pravda. Jde o zdraví tvé babičky, zachoval bych se stejně. Tohle v tvém slibu teď nehraje vůbec žádnou roli, takže mlč," uzemnil mě a otočil na mě hlavu, aby mi viděl do tváře. ,,Všechno bude dobrý," zopakoval mi ta tři slova, kterými mě chtěl přesvědčit a donutit, abych se netrápila, i když to bylo těžké. Přeci jen, jak řekl, šlo o zdraví pro mě blízké osoby.

,,Jdu zavolat tomu Natovi a začít si balit, jídlo máte hotové, kdybyste už měli hlad," řekla jsem a odtáhla se z jeho blízkosti, míříc s mobilem v ruce z kuchyně ven.

Vešla jsem do své ložnice, kde jsem z pod postele vytáhla svůj kufru, který jsem otevřela a položila na ustlanou postel, ve které jsem nespala už nějakou tu dobu, jelikož mé nocování probíhalo u milujícího muže, se kterým jsem prožila v životě hodně, i když většinu jako kamarádi, ale to se teď všechno mění a narůstá.

Otevřela jsem velkou dřevěnou skříň, ve které jsem měla vyskládané zbytky oblečení, které jsem si do Neymarovi ložnice ještě nepřemístila a začala je skládat do kufru, přičemž jsem v mobilu našla kontakt na Nata a stiskla zelené sluchátko s vlastností volat osobě na druhé straně.

Netrvalo dlouho a s úžasnou náladou mi hovor přijal. ,,Ahoj, Bruno. Copak se děje? Pořádáte další pařbu? Mimochodem, to tričko Neymarovi v brzké době vrátím, ale byl jsem teď mimo město-" musela jsem ho, i když vážně nerada, v jeho vykládaní, které se určitě neobešlo bez jeho typického úsměvu, přerušit.