Don't Give Up! [Neymar Jr]

8. kapitola

„Tak já přijdu navštívit svého kamaráda, aby se tu opět necítil sám, a on mi nevěnuje ani pohled? To je teda přivítání. Ale jak chceš, klidně se můžu otočit a zase odejít." Vytrhl mě z domnění její sametový hlas.

Okamžitě jsem otočil hlavu směrem ke zdroji a ze široka se usmál. Stála ve dveřích s jejím typickým úsměvem, který jsem na ni zbožňoval. Dokázala vás jím přimět téže k úsměvu. „Ahoj. Promiň, myslel jsem si, že-"

„Jasný, jasný, žádnou výmluvu ti nežeru," přerušila mě s nastavenou rukou. Zavřela za sebou dveře a přešla ke mně. „Jak se dneska cítíš?" Posadila se na židli u lůžka a chytila mě za ruku, jakmile jsem ztlumil zvuk v televizi a ovladač položil zpět na stolek.

„Snažím se to zvládat. Občas tedy ucítím menší nepříjemný tlak, ale nemusím se prý ničeho obávat." Pousmál jsem se na ni. „Jsem tak moc rád, že se to povedlo."

Stiskla mi ruku pevněji a palcem přejížděla po jejím hřbetě. „To všichni, Ney. Zvládl jsi to statečně."

„Doufám, že mě v nejbližších dnech pustí. Tyhle postele nejsou nic pro mě, opravdu už se těším na tu mou. A hlavně na to pohodlí a klid."

„Možná až nesnesitelný klid. Víš, co to pro mě je, abych se tam nezbláznila? Včera jsem dokonce měla pocit, že slyším něčí kroky. Ani si nedokážeš představit, jak jsem byla vyklepaná, odmítala jsem vyjít z koupelny." Prohrábla si volnou rukou své dlouhé vlasy.

Hlasitě jsem se zasmál, za což ona mi pustila ruku a pleskla mě po ní. „Dokážu si tě živě představit. U televize sebou vždy šiješ jak šídlo, klepeš se pomalu jak ratlík, natož když se to má dít někde v tvé blízkosti." Smál jsem se zákeřně dál. „Samara jde po tobě." Zvedl jsem ruce k jejímu obličeji, pokrčil prsty a otevřel pusu.

„Blbečku, chtěla bych vidět tebe." Odstrčila moje ruce, založila si ruce na hrudi a nakrčila čelo. „Místo toho, abys mě uklidnil, tak si tu ze mě ještě vystřeluješ. Kamarád za všechny peníze, fakt že jo."

Její výraz mi přišel nesmírně roztomilý, opravdu vždy mě bavilo si z ní dělat legraci a stále baví. „Ale i přesto mě miluješ, to víme oba moc dobře." Vyplázl jsem na ni jazyk, načež ona odklonila hlavu na stranu, což mě znovu přimělo ke smíchu. Vždycky dokázala vydržet s takovým výrazem dlouho. „Ale dnes přijede Carol s Davim, takže až znovu uslyšíš kroky, můžeš klidně vylézt z koupelny a říkat si, že je to někdo z nich, i když budou třeba spát."

„Idiote." Praštila mě pěstí do ramene. „Vidím, že jsi dneska už ve své kůži, už zase máš roupy. Jsi pomalu horší než malý kluk." Pokroutila nade mnou hlavou. „Že tě to za ty roky nepřestalo bavit, děláš mi tohle neustále. Takže až ti budu o půlnoci volat, že mě někdo sleduje, tak se nediv, bude to jen a jen tvoje vina." Přimhouřila jedno oko a namířila na mou osobu ukazováček.

„Abys to stihla. Třeba to bude nějaký masový vrah, a než stihneš vytočit moje číslo, tak tě rozseká na kusy motorovou pilou." Ušklíbl jsem se provokativně, za což jsem si vysloužil druhou ránu pěstí.

„Přestaň už, prosím," zaúpěla. Moc dobře jsem věděl, co s ní taková slova dělají. Vždycky byla z naší party největší strašpytel. Stačilo, abychom si pustili večer jeden horor, a ona další dny viděla zakrvácené postavy nebo děsivé bytosti u své postele.

„A potom-"

„Kdy mají Carol s Davim přijet?" změnila téma hovoru dřív, než jsem mohl pokračovat. Její oči mě jasně prosily, abych toho nechal a odpověděl jí.