Sink or swim

1.

Leo se podíval na kartičku v jeho ruce. A možná ihned zalitoval všech svých životních rozhodnutí.

Vždy, když přijel na nové místo, řekl si, že vystoupí z komfortní zóny. Že alespoň ze začátku se bude snažit, aby neskončil u svých klasických introvertních aktivit. Jak si pak má najít kamarády? Jak pak má tady přežít následující tři měsíce?

New York. Jeho vysněný New York. Co už ale tak vysněné nebylo, byl on (trochu opilý, musel podotknout), v baru s lidmi, které potkal ten den poprvé.  A s kartičkou s děsivým úkolem v ruce.

Podíval se na drink před sebou. Jestli se rozhodne úkol neudělat, bude ho muset vypít celý najednou a přitom nesnášel whiskey. Ani nevěděl, kdo ji objednal. Vsadil by vše na to, že to byl ten týpek z Kentucky, jehož jméno si ani nepamatoval.

"Tak co?" pobídla ho dívka vedle něj. Leo se na ni překvapeně podíval, nejspíš se rozmýšlel až moc dlouho. Všechny pohledy jejich skupinky byly na něm. Nasucho polkl. A jelikož si připomněl, že musí vyjít ze své komfortní zóny, nakonec přikývl, díky čemuž následoval hlasitý jásot.

Odložil kartičku s úkolem na stůl a postavil se. Nervózně se rozhlédl kolem. Snažil se najít dívku, která by mohla být jeho obětí, od které by mohl získat telefonní číslo tak, jak mu to kartička nakazovala. Samozřejmě, číslo nějakého kluka by pro něj bylo příjemnější, ale znal tyhle lidi pár hodin. Když dvacet dva let své existence neřekl svému dvojčeti, že je gay, neexistoval vesmír, že by to všem tady prozradil hned první noc. 

Všichni tito lidé byli jeho věku. Nepamatoval si jejich jména, ale jejich národnosti ano. Byl mezi nimi jeden Japonec, dvě holky z Francie, jeden Španěl, jedna Vietnamka, týpek z Kentucky a on. Zbytek lidí se jim na pozvánku do baru neozvalo. A všichni zítra začínali svou tříměsíční stáž v newyorské nemocnici. Leo litoval, že na pozvánku ve zprávách reagoval. To totiž netušil, že někdo přijde s karetní alkoholickou hrou.

Popadl svou skleničku, aby neměl prázdné ruce a vydal se barem. Chvíli opravdu přemýšlel, že si od barmanky vyžádá papír a tužku a napíše si náhodné číslo sám, když se ale otočil, celá skupinka ho upřeně sledovala. Sakra. Neměl tušení, jak se z toho vyvléct. 

Chvíli jen tak bloudil, než se vedle něj objevil týpek z Kentucky. Pokud si Leo dobře pamatoval, jmenoval se Jeremy. "Chceš pomoct?" zeptal se.

"Není to proti pravidlům?"

"Tahle hra má pravidla?"

Leo se usmál a Jeremy mu úsměv opětoval. Vlastně byl docela roztomilý - a vlastně mu připomínal kluka, se kterým měl v sedmnácti jeho první pusu. 

"Pojď," pobídl ho Jeremy a zahákl se mu za ruku. Začal ho táhnout... nejdříve si Leo myslel, že k baru, na poslední chvíli to ale stočil na záchody. A Leo se uchechtl.

"Myslíš, že někoho najdeme na pánských záchodech? Nebo se chceš snad vkrást na dámský?"

Jeremy se otočil a zazubil se. Byl fakt roztomilý. 

Leo ve své opilosti odložil whiskey, kterou držel, na stůl. Tak se mu potvrdilo, že Jeremy byl opravdu ten, kdo ji objednal, když se zamračil a popadl ji. Bez jediného slova ji kopl do sebe. "Toho by byla škoda," okomentoval a pokračoval v tahání.

Došli na toalety. A jemu, v jeho klasické naivitě, až v tu chvíli došlo, o co šlo. 

"Můžu?" zeptal se Jeremy, jejich obličeje jen pár centimetrů od sebe.

"J-jak to víš?" zeptal se Leo zmateně. Proč on naprosto ani nepodezíral, že by Jeremy mohl být na kluky?

Pokrčil rameny. "Troufám si říct, že umím číst lidi. A tvůj proces od přečtení úkolu až po to, jak si se vydal někoho hledat, mi řekl vše, co jsem potřeboval."

Naprosto na tohle nebyl zvyklý. Nechodil do barů ani klubů a tak se mu tohle nikdy nestávalo. A i když ho to znervózňovalo, Jeremy byl na něj celý večer neuvěřitelně milý (jako na všechny ostatní) a tak se to ani nezdálo jako špatný nápad.

Takže ani mu na otázku neodpověděl a sám jejích rty spojil. Tolik k vystoupení z komfortní zóny v novém městě, protože v tu chvíli se nepoznával. Kdo ví, jestli by to udělal, kdyby byl střízlivý. 

Když se odtáhl, aby se nadechl, zašeptal: "Jak mi tohle má pomoct s tím úkolem?"

"Dám ti moje číslo," vydechl.

"Ale..." začal, ale vlastně nevěděl, co říct. 

"Přesně," odpověděl Jeremy na jeho ticho. "Není tam specifikovaný od koho ho máš získat. A mě jsi poznal taky dneska, ne?"

Měl takovou pravdu. A tak se jen usmál a sklonil se pro další polibek, jelikož Jeremy byl o pár centimetrů menší. 

A pak se dveře od toalet rozletěly. Leo od Jeremyho odskočil, ale nejspíše ne dostatečně rychle, protože muž, který vešel, se stejně na ně zamračil. Lehce kulhal a podle způsobu, jak byl nakloněný, ho trápilo koleno, což bylo první, čeho si Leo všiml. Ten doktor v něm se zkrátka nezapřel.

Jeremy ale zareagoval jako první, když se k muži o krok přiblížil. "Potřebujete pomoct?" zeptal se. "Stalo se vám něco? Jsme medici, můžeme-"

"Ne," odsekl a Leo tak poprvé pořádně přemístil pozornost z jeho nohy na jeho obličej. 

Už jen podle opálení šlo poznat, že není místní. Byl starší jak oni, ne ale o moc. Leo by mu tipoval tak dva roky nahoru, možná tři. Vypadal ale úplně mimo - vlasy měl rozcuchané a slepené potem. Zrychleně dýchal. A očividně se už nějakou dobu na tváři neoholil. Rozhodně vypadal, že pomoc potřebuje.

"Vážně?" zkoušel to dál Jeremy. "Já bych jen-"

"Řekl jsem ne," zopakoval a Leovi se tak v jeho přízvuku potvrdila teorie, že není odsud. Jeho pohled se přesměroval na Lea, div nepadl na místě. Tím pohledem mohl zabíjet, i když měl krásné oříškové oči. 

Ani si nevšiml, kdy se k němu Jeremy otočil. "Pojď," zamumlal. "Necháme toho žebráka, když to tak chce."

I když mu to bylo lehce proti srsti, jelikož viděl, že má ten muž problémy, jen přikývl a vydal se za Jeremym. Byl opilý, stejně by moc pomoci nezmohl. 

Když vylezli z toalet, Jeremy mu šáhl do kapsy a vytáhl telefon. Nejprve mu ho podal, aby ho odemkl, pak si ho vzal zpátky a vyťukal mu tam své číslo. "Řekneme jim prostě neurčitě, žes to zvládl. Jsem tvůj svědek," prohodil a podal mu telefon zpátky. "Každopádně mý číslo máš tak jako tak."

Leo, stále trochu rozhozený, přikývl. "Děkuji," řekl lehce zmateně. Jeremy ho hned chytil za ruku.

"Chceš se tam vrátit?" zeptal se. "Chápu tu potřebu někomu pomoct, i když sám nechce, ještě když takhle vypadá, věř mi. Jsme ale v baru. Tak jako on tady vypadá pětina lidí."

Leo se rozhlédl. Jeremy měl pravdu - přece jen bylo už pozdě a několik lidí vypadalo, že sotva stojí na nohách. I když stále cítil ten alkohol, který mu pomáhal, v krvi, najednou se cítil nepříjemně. "Uhm, asi půjdu už domů," zamumlal.

Očekával, že ho bude Jeremy přemlouvat, aby zůstal - ani nevěděl proč, když ho neznal. Ten ale jen přikývl. "Chceš doprovodit?"

Vzhledem k okolnostem to Lea trochu vyděsilo, protože hned usoudil, jaké doprovození Jeremy asi myslí vzhledem k tomu, jak se na záchodech líbali. Ten se ale jen zasmál. "Žádný dvojsmysl. Asi už taky půjdu. Tak bych tě mohl doprovodit a pak pokračovat svou cestou."

"Tak jo," přikývl nakonec Leo. "jestli už chceš taky fakt jít..."

"Tak jdeme říct ostatním," kývl hlavou.

Jeremy ho doprovodil. Pokračoval pak svou cestou. A na druhý den Leo zjistil, že bohužel měl praxi na úplně jiném oddělení. Možná si měl tu první noc udělat více než jednoho kamaráda.

ǁ 

aaaaa zabijte mě, jestli tohle bude vycházet častěji jak jednou týdně. dávám si limit. přece jen mám stále před sebou obhajobu a státnice.

ALE LEŮV PŘÍBĚH HERE WE GOOOOO