Sink or swim

22.

Leo byl stále lehce na vážkách. To ovšem přestal, když vešel do Alessandrova bytu.

Měl jednopokojový byt, což mu samozřejmě na těch pár měsíců, co tady působil, stačil. Hned za vstupem si všiml druhé protézy opřené o roh malé chodby, kde byli. A sotva vešel do hlavního prostoru, všiml si vozíku v rohu místnosti a berlí vedle postele.

Troufal by si klidně říct, že byl první, kdo do jeho bytu v New Yorku vstoupil. Sem by nevzal jen tak někoho, protože to o něm prozrazovalo úplně vše. A přece jen ho k sobě pozval.

I když to neplánoval, nejspíš se na vozík díval déle, než chtěl. "Moc ho nepoužívám," ozval se za ním Alessandro. "Je jen pro vážně špatný dny."

Musel nějaký mít, samozřejmě. A musely být jednou z jeho největších nejistot, stejně jako ten prázdný stojící vozík a fakt, že ho Leo viděl.

Počítal s tím, bylo to pochopitelné. Rozhodně to nebylo něco, co by mu pohled na něj změnilo.

"Sedni si... kamkoliv. Připravím nám něco na pití," řekl mu. Když se Leo k němu ale otočil, uviděl, že lehce zakulhal, jako by chvíli ztratil kontrolu nad svou chůzí.

A tak se vydal ke kuchyni taky. "Pomůžu ti."

Kupodivu Alessandro nic nenamítal a poprosil ho, jestli napustí vodu do džbánku. Pak do ní hodil nakrájené citrony a dal džbán i s dvěma skleničkami k malému ostrůvku, kde měl i dvě barové židličky. Samotný jídelní stůl v bytě neměl.

Leo se posadil právě na jednu ze stoliček. Alessandro se posadil na postel a už se natáhl, jako by si snad chtěl začít sundávat protézu, když se zastavil a odkašlal si. "No-"

"Klidně si ji sundej," přerušil ho Leo. "Vidím, že ti je dneska už nepohodlná. Vůbec... vůbec se na mě nemusíš ohlížet."

Přece jen už jeho nohu viděl. Jasně, v té chvíli Alessandrovi moc nezbývalo, o to mohl bylt ale více uvolněný si protézu sundat i teď. Šlo ale vidět, že váhá. "Asi... asi mi bude příjemnější ji mít na sobě."

"Dobře," odpověděl hned Leo. Nechtěl ho hlavně do ničeho nutit. Přece jen byli na tenkém ledě.

"Tak já to řeknu, jak to mám," vydechl nakonec. "Moje rodina není ten jediný důvod, proč jsem z Itálie doslova utekl. Když jsem tam ještě studoval, měl jsem svůj první vztah. Přece jen... bez nohy se hledají tolerantní partneři trochu hůř." Lehce se uchechtl. To bylo dobré znamení, ne? "Akorát že tenhle se zdál tolerantní jen za začátku." Oh.

"Myslím... Byl to právník. Asi neměl zkrátka úplné pochopení pro to, jak se já můžu cítit, jestli jsem v bolestech nebo ne, kde mám limity. A vlastně jsem si za to mohl z části sám, že jsem ho neuvedl na pravou míru. Takže když navrhl, že půjdeme pěšky na nákup, naprosto normální návrh, řekl jsem ano, i když jsem ten den třeba neměl dobrý den. Když se mě snažil povzbudit, bral jsem to tak, že je vlastně hodný, že se mě snaží podpořit, popravdě mé tělo ale dosáhlo svého limitu. A já se i tak neustále snažil posouvat tu hranici, aby si nemyslel, že mě ta noha omezuje. Ona mě totiž omezuje, přiznávám si to teď, ale naučil jsem se žít v jejích limitech. A... nepřijde mi, že jsem zas tak jiný."

"Vždyť nejsi," vyhrkl rychle Leo. "Týdny jsem o tom přece nevěděl. A ani by mě nenapadlo, že máš celou dobu protézu. Nemáš to napsaný na čele."

Alessandro se pousmál. A pak pokračoval. "Pak jsme se jednou pohádali. Kousek před mými státnicemi. A já se teda rozhodl, že prostě po škole odjedu, on byl taková má poslední tečka."