Sink or swim

38.

Alessandro

Cítil se naprosto nepřipravený od Lea odjet. A byl si celkem jistý, že začíná nenávidět letiště. 

Jeho nálada se zhoršovala každou hodinou, kdy se jeho odlet blížil. Většinou se těšil na nová místa, těšil se, že má zase důvod opustit jeho rodné město v Itálii, do kterého se teď musel vrátit kvůli protéze a papírování. Pak se měl vydat do Španělska. A poprvé v životě se mu do nové práce ani trochu nechtělo. 

Byl totiž zvyklý, že nikomu za život na něm nezáleželo natolik, aby ho někde drželi. Mohl cestovat, protože neměl lidi, ke kterým by se musel vracet. Mohl pracovat, kde chtěl, protože byl dobrý a stejně věděl, že jakékoliv přátelství, které si v práci vytvoří, nevydrží přes jeho odjezd na jinou destinaci.

První si myslel, že to bude i Leo. Že i s ním to skončí po tom, co odletěl z New Yorku poprvé. Ale v momentě, kdy sedl do toho pitomého letadla, věděl, že zas tak jednoduché to nebude. A že už mu v ten moment chyběl. 

Teď znovu přijeli na letiště. Alessandro letěl nejprve zpátky do New Yorku, kde měl tři hodiny na přestup, pak měl vyrazit směr Řím, tam se zdržet přibližně týden, než se zase celý sbalit a vyrazit do Barcelony. Měl toho před sebou až až. 

Leo mu půjčil příruční kufr. Přece jen přiletěl téměř s ničím a musel si několik věcí koupit, teď je musel zase odvést. Tedy, alespoň část, něco nechal u Lea. Takový slib, že se musí vrátit, ať už kvůli oblečení nebo kvůli tomu, aby mu vrátil kufr. 

A hlavně kvůli Leovi, který teď stál u odletové tabule, paže zkřížené na hrudi a s lehce zamračeným výrazem. 

"Gate osm," oznámil Alessandrovi, který to dávno věděl z aplikace, i tak ale poděkoval. Leo se vrátil a posadil se vedle něj. Naprosto se vyvalil. "Přísahám, že letiště se mi začínají pěkně hnusit."

"To jsme dva," přitakal Alessandro. 

Leo si povzdechl a nepřítomně se zadíval někam do dáli. Zatím držel v sobě slzy docela dobře, i když na něm viděl, že nejsou daleko. Chytil ho za ruku.

Doteď vlastně úplně nechápal, jak se to stalo. Jak se zamiloval do stážisty, který byl občas trochu ňouma. Jak cítil emoce, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má, jen co se na něj podíval. 

Věděl, samozřejmě, že v tom hrála velkou roli jeho noha. Leo se hned po zjištění jeho tajemství choval tak, jak by si to přál ode všech - neptal se, nedíval se na něj, jako by byl něco míň, jen začal jednat, aby mu pomohl. A hlavně, jeho chování vůči němu se vůbec nezměnilo.

Do toho se především Alessandro zamiloval. Do Leovy osobnosti, ochoty, chápavosti. Ta jeho roztomilost byla vlastně jenom bonus. 

Když byl čas jít, Alessandro si stoupl jako první, Leova ruka stále propletená s tou jeho. Vytáhl ho na nohy a přímo si ho vtáhnul do objetí. Leo, jako vždy, se úplně uvolnil a co nejvíce se přimáčkl.

"Přijde ti to tentokrát lehčí?" zamumlal.

"Ani ne," přiznal Alessandro. SIce neměl potřebu vyloženě brečet, to ale pro to, že jeho emoce byly v tak desetkrát větším zmatku jak minule. Chtěl do Barcelony a nechtěl. Těšil se na novou výzvu, ale vlastně taky ne. Jediné jasno měl v tom, že kdyby to nějak šlo, nehnul by se od Lea na metr. 

"Tak aspoň v tom nejsem sám," odpověděl Leo tlumeně. 

Vážně doteď nechápal, jak ho mohla tak čistá duše milovat.