Sink or swim

48.

Alessandro

Alessandro měl plán.

Protože neexistovalo, aby tohle Bernovi prošlo. Neexistovalo, aby to Leo všechno schytal, vždyť téměř za nic nemohl. To on byl mohl za většinu.

Ale největší vina byla na Bernovi. Protože takový člověk si ani nezasloužil žít. 

Dvacátého prosince měl volno, a tak celý den strávili s Leem spolu. Stále mezi nimi samozřejmě visela tíha toho, co se stalo, Leo nervózní, že mu každou chvíli volají, že bylo vůči němu vzneseno obvinění. Alessandro byl vlastně nervózní taky, protože pak by nevyšel jeho plán. 

Když totiž šel Leo den předtím spát, unaven ze všeho, Alessandro si lehnul samozřejmě s ním. Jakmile ale začal Leo pravidelně oddechovat, opatrně se od něj odtáhl a natáhl se pro počítač. 

Dvě hodiny mu to trvalo. Dvě hodiny mu trvalo sepsat e-mail a poslat ho všem relevantním osobám - což byl téměř každý člověk postavením níž jako Bern v nemocnici.

Rozeslal v jednu ráno mail celkem padesáti pracovníkům nemocnice a to byli jen ti, které sám znal nebo potkával. Do mailu přidal prosbu, aby mail rozšířili dál relevantním lidem. 

Měl volno, ale telefon měl přihlášený na pracovní e-mail. A přes den mu přišlo pár odpovědí, které ale nemohl číst. Nechtěl být na mobilu, když měli celý den pro sebe. A hlavně nechtěl to ještě říkat Leovi, aby mu nedělal naděje. 

Takže když ten den Leo znovu usnul, Alessandro s očekáváním mail otevřel.

Poslal totiž dlouhou zprávu. Poslal všem výzvu, aby se konečně postavili tyranii jménem Bernard Koch, aby, jestli měli nějaké důkazy, napsali Alexandrovi, co by se dalo proti němu použít. 

Bern si dal do hledáčku Lea? Tak to udělal sakra špatně. Protože nikdo nebude vyhrožovat lidem, které miluje. 

Hodně mailů bylo čistě jen popřání štěstí. Že Alessandrovi fandí. Že by si taky přáli, aby se s Bernem konečně něco udělalo.

A pak tam byl jeden mail od účetní, které to Alessandro rozhodně neposílal, nebyl tak hloupý, aby to poslal někomu z Bernova oddělení. Muselo se to k ní dostat jinak. Ale právě ten mail byl ten, co mu vykouzlil úsměv na tváři. Ten, díky kterému zaklapl počítač a spokojeně se lehl zpátky do postele. Leo tiše oddechoval čelem k němu, jeho nos rudý a stále bolestivý, ruce pod hlavou.

Alessandro se k němu potichu natáhl a dal mu pusu na tvář. "Myslím, že to mám, štěně," zašeptal. "Myslím, že budeš v pořádku."

Leo se rukou ohnal, jako by to byl komár na jeho tváři a ne Alexandrovy rty, ale spal dál. Tiše se zasmál a lehnul si. Chvíli sledoval, jak Leo spí. Chvíli nemohl uvěřit, jaké štěstí měl, že ho tak úžasný kluk viděl jako víc než jeho handicap. 

A tak konečně usnul. 

Dvacátého šestého už práci ovšem měl, začínal ale až v deset. A tak když se ráno probudili, udělali si společnou snídani (nějaké dinosauří lívance bez dinosaurů nebo co to Leo vymyslel), a do půl desáté si zkrátka povídali a jedli. Alessandro se snažil nechávat Lea zaneprázdněného, aby nemyslel na ty nejhorší scénáře, i když věděl, že jeho snaha bude ta tam v ten moment, kdy byt opustí do práce. 

Chvíli po půl desáté přešel s berlemi k posteli, kde odpočívala jeho milovaná protéza. Ani si neuvědomil, že zapomněl na návleky, dokud s nimi Leo automaticky nedošel k němu a podal mu je, jako by mu podával čisté ponožky. Alessandro si stále nezvykl na to, že měl přítele, který jeho nohu nekomentoval, jen mu bez problému pomáhal. "Děkuju," řekl lehce zaraženě.