Sink or swim

8.

Všichni stážisté čekali před operačním sálem, když Katie vyběhla s brekem.

Leo se okamžitě zvedl ze židle, všichni šokovaně sledovali její vzdalující se záda. V tom, aby ale udělal jediný krok, mu zabránila Celine. "Já za ní půjdu," zamumlala a rozběhla se za Katie. Bylo to tak asi lepší, přece jen s ní měl Leo složitý vztah.

"Co se stalo?" zeptal se Dario. Byla to ale taková ta otázka, na kterou nečekal odpověď. Urputně sledovali dveře sálu, kdy vyjde někdo další, když se tam nachomýtl Hawkins. "Dario, potřebuju vás, prosím," prohodil bez toho, aby se zastavil, a pokračoval v chůzi. Dario se zmateně rozhlédl, ale také se rozešel, a tak tam najednou zůstal Leo ze stážistů sám.

Nevěděl proč, ale měl pocit, že za Katiiny slzy mohl Alessandro. Nemohl se toho pocitu zbavit.

Do pár minut uviděl přes sklo ve dveřích právě Alessandra a onoho kardiochirurga, přičemž vypadalo, že... argumentují. Ne, že by se vyloženě hádali, ale znal už ten Alessandrův pohled, na to mu ty dva týdny tady stačily.

Jeho mozek si udělal jasný závěr - Alessandro udělal něco, co Katie dohnalo k slzám. A onomu kardiochirurgovi se to nelíbilo.

Právě Alessandro konverzaci ukončil a rázným krokem se vydal pryč. Rozrazil dveře, ale hned se zastavil, když uviděl Lea. Nejprve se rozhlédl kolem, jako by hledal jakéhokoliv jiného stážistu, ale měl smůlu. Leo byl momentálně jediný k dispozici.

"Dvojitý espresso," nakázal mu. V jeho hlase slyšel, že ho opravdu potřebuje, přece jen měl za sebou pěti hodinovou operaci, přesto se Leo opět naštval. Zase byl jen jeho sekretářka.

Otočil se. Jeden kávovar byl přímo v místnosti za ním, a tak tam beze slova šel. Udělal zrovna i sobě kávu, když už byl u toho. Opřel se o linku a díval se ven, jak se to před dveřmi vylidňuje, jen Alessandro stojí opřený o zeď a čeká, až mu sekretářka Leo udělá kávu.

Když vyšel, byli tam doslova sami. Leo mu podal kávu, kterou si mlčky převzal. "Stalo se na té operaci něco?"

Když Alessandro neodpovídal, namlouval si, že třeba jen přemýšlí, jak mu co říct, aby se cítil lépe. Aby si nepřišel, jako že mu ani za odpověď nestojí.

Nakonec už na to fakt neměl. Nakonec si jen povzdechl a dal se beze slova k odchodu.

"Kam jdete?" zeptal se ho Alessandro ihned. Leovi zbývaly ještě dvě hodiny směny, které měl mít právě pod ním. Neměl momentálně co dělat, protože udělala už vše, co mu bylo zadáno před onou velkou operací. Měl čekat, co mu Alessandro zadá dále.

"Na čerstvý vzduch," řekl vyhýbavě. Jeho hlas ho ale zradil, protože zněl tvrději jak normálně.

Alessandro se odrazil od zdi. "Jak jako na vzduch?"

Leo se otočil a rozhodil rukama. "Já... už asi nezvládám vaše nálady a jak si je polovinu času na nás vybíjíte."

Překvapil ho. Viděl to. Překvapil vlastně i sám sebe, že se odvážil něco říct. Bylo to, jako by měl malého Simona na ramínku a ten mu diktoval, co říct.

"To nemyslíte vážně," řekl nakonec.

Leo přikývl. "Myslím. Protože já se sem přišel učit a vy jste ten, co mi má toho předat co nejvíce. Ne mě odbíjet se slovy, že nejste tady od toho, abyste učil základy. Nejsem tady od toho, abych vám dělal kávy. A hlavně jsem sem přišel, protože jsem si myslel, že to tady bude fér - a vy stejně dáte při operaci přednost stážistce, která prochází programem jen díky mně, protože neumíte oddělat osobní život od toho profesního."

Mluvil docela nahlas a tak se raději zastavil před tím, než specifikoval, co osobním životem myslel. To, v jakém stavu ho Leo s Jeremym viděli na toaletách v baru.

Alessandrův pohled v tu chvíli stál za to, jak by řekl Simon. Leo se spíše bál. Protože vše, co řekl, bylo z jeho pozice hodně přes čáru.

Alessandro ho popadl za plášť a postrčil ho zpátky do místnosti s kávovarem. Zavřel za nimi dveře a odložil kelímek s kávou. Pak se děsivě uchechtl.

"Chcete vědět, proč Katie dnes odešla s brekem?"

Leo si přišel jak na horské dráze, kterou mu nešlo zastavit. "Tipuju, že to bude mít co dočinění s vámi."

Alessandro jen nakrčil obočí. A pak pokračoval, jako by Leo nic neřekl. "Ten kardiochirurg, Ward se jmenuje. Když jsme měli minulý týden sezení ohledně té operace, prohlásil, že chce u toho mít stážistu. Já nesouhlasil. Neberte si to osobně, ale nemyslím si, že tohle je operace, ve které byste mohli pomoct, minimálně dokud nedostudujete. On ale trval na svém. A ve středu tento týden mi i oznámil, co chce vybraného stážistu nechat udělat. Žádný můj argument nebyl dostatečně dobrý na to, abych ho přesvědčil, že to není dobrý nápad."

Leo se zatvářil zmateně.

"Katie odešla s brekem, protože nezvládla to, co po ní Ward chtěl, stejně jako by to nezvládla Celine, Dario nebo vy. Zkrátka na to ještě nemáte zkušenosti. A vy... vy máte v pediatrii ze všech stážistů největší budoucnost, tahle operace bude zapsána do finálního hodnocení a já zkrátka nechtěl, abyste tam měl napsáno, že vaši chybou málem umřelo dítě. Sice by to byla spíše Wardova chyba, to už by ale nikoho nezajímalo. Jen si ale představte, jak by to ovlivnilo vaši budoucnost v pediatrii."

Leo neměl slov. Tohle bylo doslova to poslední, co čekal. "Ale... ale co Katie? A její budoucnost v pediatrii?"

"Četl jsem její motivační dopis. Její primární zájem je v ortopedii, nenašla ale program, který by se jí líbil. Proč myslíte, že se vás neustále na něco ptá? Katie bude v pohodě. Vy byste tak nebyl."

Leo si odkašlal. "Takže jste četl i můj motivační dopis," konstatoval.

Alessandro přikývl. "Pár jsem jich četl, ano."

Leo ve svém motivačním dopise přímo básnil o pediatrii. Byl to opravdu obor, kterému se chtěl nejvíce věnovat, chtěl pomáhat dětem. A nedokázal pochopit, že se v Alessandrovi tak mýlil. Vždyť on mu vlastně pomohl.

"Když jsem vám řekl, ať jdete rodičů té malé holčičky říct, že má leukémii, bylo to proto, protože jsem věděl, že jim tuto informaci zvládnete ze všech stážistů předat nejlépe. A ano, z vašeho motivačního dopisu jsem měl pocit, že si možná pediatrii trochu moc idealizujete, takže byl to můj způsob, jak vás postavit před realitu. A možná to tak nevypadá, ale myslím si, že jste opravdu ze stážistů nejlepší."

Odrazil se od stěny, o kterou se opíral. "A co se týče mého stylu učení... já stážisty pod sebou nechtěl. Jsem tady jen na půl roku, nejsem ani místní doktor, přesto mi vás z nějakého důvodu dali. Nejsem v učení dobrý, takže spíše vás nechávám, abyste mě sledovali, to přiznávám."

Leo se kousl do rtu. Najednou si přišel jako naprostý hlupák, že na něj tak vyjel.

"Mince má vždy dvě strany, Leo," řekl nakonec Alessandro a jím tak projela husí kůže, jak jeho jméno vyslovil. "I když nemám vysvětlení pro všechno. Na kávu vás opravdu zkrátka využívám." Popadl svůj kelímek a zvedl ho do vzduchu, jako by v něm měl snad šampaňské. "Arrivederci."

Leo naprázdno otevřel pusu, ale neměl tušení, co na tohle všechno říct. Udělal ze sebe blbce. A než stihl na to jeho pitomé arrivederci odpovědět, byl Alessandro pryč ze dveří.

Oběhl stůl dokola a vystřelil ven. "Co mám teď dělat?"

"Běžte se provětrat na čerstvý vzduch, co já vím," odpověděl Alessandro bez toho, aby se zastavil nebo aby se otočil. "Za půl hodiny si mě někde najděte."

Leo zmateně zacouval zpátky a posadil se na židli. A pak praštil hlavou o stůl. Přišel si jako naprostý hlupák. Měl Alessandrovi aspoň poděkovat. A možná se i omluvit za to, jak na něj vyjel.

ǁ

i kinda love this chapter, not gonna lie