Sink or swim

55.

yall ready na poslední? 🥹

ǁ

Alessandro přece jen nastoupil do místní nemocnice, i když opravdu přemýšlel, že by dojížděl do nějaké větší, s lepším jménem. Pak si ale uvědomil, kolik času by trávil každý den na cestách, jeho limity s nohou, kdyby to přehnal s délkou směny (a že se to stávalo často) a taky to, jak méně času by trávil s jeho nově nalezenou rodinou, a šel se do místní nemocnice poptat.

Dalo by se říct, že ředitelka byla překvapená. Ten Alessandro Letteri, který nedávno vyřešil záhadu jménem Valerie v barcelonské nemocnici, chce pracovat u nich?

"Asi si vás nebudeme moct dovolit," řekla mu na přímo.

"Dejte mi, co máte," odpověděl on.

Byly to poloviční peníze toho, co měl v Barceloně, ale bylo mu to jedno. Peníze nebyly nikdy to nejdůležitější pro něj, byla to samotná práce. A teď? Teď si to první místo přebral Leo, rodina.

Takže dva měsíce po tom, co se přistěhoval, začal pracovat. A po jeho prvním dni měli jít s Leem na takovou oslavnou večeři.

Jenže deset minut před koncem směny mu Leo napsal zprávu. Uhm, můžeš přijít domů? Prosím?

Lhal by, kdyby tvrdil, že hot o nevyděsilo, protože za čtvrt hodiny měl být Leo ve vestibulu a měli jít. Rozhlédl se kolem sebe, jestli někdo není v jeho bezprostřední blízkosti, a vytočil ho.

"Co se děje?" zeptal se hned, jak to Leo zvedl.

Hned slyšel, jak se lehce uchechtl. "Noc, že bys mi musel zděšeně volat. Jen... asi potřebuju pomoc. Přijdeš? Slibuju, že na večeři půjdeme hned pak. Možná..."

"Jak možná? Máme rezervaci," zamračil se Alessandro.

"Prostě přijď. Uvidíš, proč možná," řekl a na to hovor tipnul. Alessandro si povzdechl.

Ale kdo byl, aby Leovi odporoval? Vydal se tedy domů, kam to také neměl daleko. Jejich byt, který pronajímali, jim přece jen pomohli najít Auřini rodiče, jinak by nejspíše neměli takové štěstí tak na rychlo a ještě s dobrou lokalitou.

Když odemykal, uslyšel zevnitř divné dunivé zvuky, jako by tam někdo běhal. A když otevřel, Leo stál přímo před ním a tak nějak mu zabraňoval ve výhledu hlouběji do bytu, div nepřešlapoval na špičkách.

Alessandro se zmateně zamračil. "Co děláš?" zeptal se.

"Nejprve ti to musím vysvětlit-"

A pak Lea přerušilo štěknutí. Alessandro na něj shlédl s nakrčeným obočím, ovšem nevydržel na něj koukat dlouho, protože v tu chvíli to chodby vběhlo zlatavé štěně s klacíkem v tlamě.

Alessandro ani nevěděl, co si v tu chvíli měl myslet. "Leo?"

"Uhm," odkašlal si. "To není všechno."

Popadl ho za ruku. Dotáhl ho do obýváku. A tam, na jejich dece na zemi, leželo druhé štěně.

Vydechl. Došla mu veškerá slova. Stáhnul rty do úzké linky a věnoval Leovi jeden z těch pohledů, který ho stoprocentně přeměnil na ten jeho generátor slov.

A že měl pravdu. "Šel jsem ze školy," začal vysvětlovat rychle. "Víš jak procházím tím parkem někdy? Tak dneska jsem šel taky a najednou slyším takové kňučení. Nejprve jsem si myslel, že to mám jen v hlavě, protože co by tam dělalo něco, co kňučí, že, ale-"