Sink or swim

30.

Byl si naprosto vědomý toho, jak dětinsky to v tu chvíli muselo vypadat. Přesto se k Alessandrovi rozběhl a doslova mu vpadl do náruče. 

"Co tady děláš?" vydechl zoufale. "Co tady sakra děláš?" 

Alessandro ho pevně stiskl v objetí. "To je na delší povídání," zamumlal zpátky. "Teď vidím, že máme co řešit."

Trochu ho od sebe odtáhl a tak mu Leo viděl do očí. Nedokázal uvěřit, že tady byl. Že byl centimetry od něj. 

"Nech to na mně," řekl mu potichu. "Půjdu tam první. Vysvětlím, jak to je."

"Jak to je?" špitl Leo zpátky. "Vždyť je to jasný."

"Právě," odpověděl Alessandro a pousmál se. Pak ho obešel a vydal se k Hawkinsovi. "Půjdu první."

"Co tady vůbec děláš?" zeptal se ho zpátky. Zněl lehce pobaveně. 

"Ve správnou dobu na správném místě, očividně," podotkl Alessandro. Leo zůstával stát na místě a stále ho nechápavě sledoval. Sledoval každý jeho centimetr, když tlumeně mluvil s Hawkinsem, jako by se tak ujišťoval, že se mu to opravdu jen nezdá. 

Byl zmoklý jak pes. Muselo začít pršet, zatímco Leo vyčkával uvnitř. Sám teď trochu mokrý byl, naprosto to ale ignoroval. Protože Alessandro byl tady. Tady. Na stejném kontinentu, ve stejném městě, ve stejné budově. 

Udělal v hlavě rychlou matiku. Nebylo možné, aby Alessandro nasedl na letadlo hned v ten moment, co mu zpráva o průseru došla, aby tady byl už teď. Musel být na cestě už dřív, když k tomu neměl vyloženě důvod.

Jedině, že by Leo byl ten důvod. To se mu ale nechtělo věřit.

A tak se tak trochu bál, co se muselo stát, aby byl teď zpátky. Nestěžoval si ale - nebyl na to sám. Alessandro byl tady. A ať už to dopadne jakkoliv, minimálně se s tím vypořádají spolu. 

Takže tam jen stál a sledoval, jak Alessandro vchází dovnitř. Kulhal, ale jestliže měl za sebou tak dlouhou cestu, Leo se ani nedivil. Doufal, že budou brzy tady hotovi, že budou moct jít dolů a on si bude moct odpočinout.

Alessandro tam byl snad třičtvrtě hodiny. Leo se v jednu chvíli dokonce namáčkl na dveře, jestli něco neuslyší, měl ale smůlu. Tyhle stěny i dveře těsnily až moc dobře. A tak jen chodil před dveřmi kolečka a čekal, až se něco stane.

Pak se dveře otevřely a vykoukl Hawkins. "Tak pojďte, pane Riley."

Polila ho vlna nervozity, bez váhání ale vešel. Alessandro seděl na židli u stěny a lehce se na něj povzbudivě pousmál. Leo shlédl na volnou židli u stolu. A váhavě se posadil.

Nedusili ho tak, jak čekal. Ptali se na takové otázky, jakoby si spíše jen potvrzovali, že jeho verze sedí s Alessandrovou. Kdy to začalo? Všímal si nějakých náznaků, když mu byl Alessandro přímým nadřízeným? Pociťoval nějaké zvýhodňování oproti ostatním stážistům?

Bylo to zcela dobrovolné?

Nad touto otázkou se Leo zarazil. Ani ve snu ho nenapadlo, že by si vlastně někdo myslel, že Alessandro zneužil svého postavení. A naprosto ho to šokovalo.

"Bylo," odpověděl ihned. "Stoprocentně dobrovolné."

Cítil tolik viny. Jestli si někdo bude myslet, že je Alessandro nějaký predátor-

"Dobře," odpověděl jeden z mužů. "To by bylo od nás vše. Můžete prozatím jít. Budeme vás informovat, co se bude dít dále."

Leo nepatrně přikývl. Postavil se a jak periferně uviděl, Alessandro taky. "Vy ještě zůstaňte." Bylo mu řečeno.