Sink or swim

40.

Alessandro

Když Alessandro vyšel z kanceláře ředitele nemocnice barcelonské nemocnice, kde podepsal právě smlouvu, měl dobrou náladu, vážně. Bylo něco vzrušujícího na tom, že začínal novou výzvu.

Jakmile ale udělal pár kroků, jeho duše z něj doslova vyprchala. Protože is byl jistý, že věděl, kdo je ten člověk jdoucí naprosto němu v konverzaci s někým cizím. Zas se za těch pět let tolik nezměnil.

Jejich pohledy se setkaly. "No to si děláš srandu," ozvalo se z muže před ním.

Bernard Koch, neboli Bern, jak to preferoval, byl člověk, kterého Alessandro potkal na jeho atestacích v Německu po škole. Byl to člověk o tři roky starší, pracoval v oblastí financí a vlastnil byt v Hamburgu. Vlastnil byt, kde si Alessandro během jeho pobytu tam pronajímal pokoj.

Bern byl člověk, který byl největším důvodem jeho nízkého sebevědomí, co se jeho nohy týkalo. Protože zároveň to byl člověk, o kterém si Alessandro myslel, že ho miluje. Kdyby ho ale Bern někdy miloval, nikdy by mu neřekl ty věci, co dokázal vypustit z hlavy. Nikdy by na něj nevztáhl ruku. 

Ředitel nemocnice mu byl téměř v patách. Když Berna uviděl, rozzářil se. "Berne! Tohle je ta velká věc, o které jsem vám neustále napovídal. Povedlo se mi získat pro ten vzácný případ Alessandra Letteriho, snad jedničku v oboru pediatrie!"

Bern se ještě nějakou chvíli díval na Alessandra, než se otočil na ředitele a falešně se usmál. "No to je úžasný," řekl mu. Pak k Alexandrovi došel a natáhl ruku. "Bernard Koch. Finanční ředitel."

To si musíte dělat prdel. "Alessandro Letteri," hrál s ním Alessandro. "Pediatr."

Bern se znovu podíval na ředitele. Znovu ten falešný úsměv. "Tak hned chápu, proč jste chtěl vyhradit tolik peněz. Tenhle člověk vás musel stát balík! Tak snad té holčičce pomůže." A s těmito slovy se vydal pryč.

Alessandra už jen tak něco nerozhodilo, právě Bern byl ten člověk, který ho donutil mít takovou sebekontrolu, jakou měl. To proto, aby se vyhnul dalším, jako byli on. Nebyl si ale jistý, jestli byl schopný čelit jemu samotnému. Nasucho polkl a dal se do chůze.

Jaká to mohla být náhoda? Jaké mohly být šance, že se potkají tady, v Barceloně, po pěti letech nulového kontaktu?

Pět let. Přesně tak. Alessandro si neustále musel připomínat, jak dlouho to bylo, protože se změnil. Jistým způsobem obrnil. Měl za sebou zase jiné věci, které ho vytvarovaly do jeho dnešního já. A rozhodně nebyl někdo, koho by Bern mohl teď rozhodit. Nepotřeboval ho k tomu, aby měl střechu nad hlavou. Nepotřeboval od něj tentokrát nic. 

Zavřel se na toaletách, jen aby se zhluboka nadechl. A taky ze sebe smysl dotek Bernovy ruky.

Jenže když vyšel, Bern stál opřený o stěnu naproti němu. "Co ty tady sakra děláš," řekl. Ne vyloženě jako otázku.

Alessandro protočil očima. "Jsem doktor. Ti v nemocnici pracují. "Lepší otázka by byla, co tady děláš ty."

"Dělám do financí. I nemocnice potřebuje rozpočty," odpověděl prostě. Odrazil se od zdi a pomalu se vydal k němu. Než si Alessandro stihl uvědomit, co dělá, Bern ho potáhl za nohavici a odhalil tak jeho protézu. Uchechtl se.

Alessandro uhnul. "Nedotýkej se mě," sykl.

"Jen se ujišťuju," pokrčil rameny Bern.

"Wow, jaký zázrak, že mi noha nedorostla," odvětil.

"Vskutku," odpověděl. "Vždycky tě byla škoda." A s těmito slovy se vydal pryč.

Projel ním vztek. Málem už něco řekl, ale zastavil se. Neměl to za potřebí. Nemohl mu dávat tu pozornost, které se dožadoval a udělat mu tím radost. Když ho bude ignorovat, nic se stát nemůže. Přece jen byl finanční ředitel, on doktor. Nebudou se ani moct potkávat. 

Začal tedy svou první směnu, seznámil se s týmem, který mu byl z větší části přidělen. Jeho pacientka se jmenovala Valeria a bylo jí šest let. Jeho noví kolegové ho celý den seznamovali ze situací, jaké zákroky a vyšetření již podstoupila, co měla vše za sebou, co před sebou. Co potřebovali po něm. Alessandro se naštěstí natolik ponořil do práce a do případu, že na Berna úplně zapomněl a byl za to rád. 

Protože byl tady kvůli Valerii. Byl tady kvůli její nemoci, kvůli operacím, které musel on vést. A ani ten démon jeho minulosti ho od tohoto neodradí. Měl obrovskou zodpovědnost a byl připraven ji přijmout v plné míře.

Když ten den nemocnici opouštěl a vydal se ke svému bytu o dvě ulice vedle, který mu nemocnice zařídila, dlouho váhal nad tlačítkem volání u kontaktu štěně. Stále si Lea nepřejmenoval a věděl, že ještě dlouho nepřejmenuje. 

Byli domluvení, že si zavolají, jak Alessandro opustí nemocnici svůj první den, Leo byl zvědavý a on věděl, že mu také bude chtít všechno říct. Teď ale netušil, jestli to byl dobrý nápad. Jestli by měl vůbec zmiňovat, koho potkal. 

Nechtěl Lea znepokojit. Chtěl, aby se soustředil na studium co nejvíce, protože už jen fakt, že byli od sebe, musel být pro něj těžký snášet. Alessandro sice stále plně nechápal, jak s ním Leo chtěl tolik být, ale bylo tomu tak. Nechtěl přikládat do ohně.

Zamyslel se, a tak svůj prst tolik nehlídal. A snížil se natolik, že sotva se obrazovku dotkl, i tak ale začal telefon vyzvánět. Nasucho polkl a dal si telefon k uchu.

"No konečně," ozval se Leo snad po pěti sekundách. "Čekám tady na tebe jak na smilování."

"Kde jsi?"

"Ve škole. Začínám ale až za dvacet minut. Ty?"

"Jdu z nemocnice," odpověděl.

"A? Povídej, přeháněj!"

Alessandro opravdu povídal a přeháněl. Řekl mu, jak byl u ředitele, řekl mu, jak se seznamoval s týmem i nemocnicí samotnou. Řekl mu, co mohl, i o Valerii, kterou měl sice potkat až zítra, už mu jel ale mozek na plné obrátky, jak její léčbu pojme a naplánuje. 

Leo měl hodně otázek. Alessandro to miloval, protože šlo vidět, že ho opravdu poslouchá a nechce to vědět jen tak. Opravdu se zajímal do poslední minuty, co dělal.

"Wow," pískl nakonec Leo. "Takže zatím paráda? To jsem rád. Bál jsem se, aby se něco nepodělalo."

Až doteď šlo vše jako po másle. Měl novou protézu, o které věděl, že na ni může být více náročný bez jeho bolestí a otlačenin. Jeho byt byl super, při cestě jak z Ameriky do Říma, tak pak z Milána do Barcelony se nestal jediný problém.

Bylo to až moc ideální. Jasně že musela přijít rána velikosti Berna. 

Zaváhal. Zaváhal dlouho. Ale nakonec řekl. "Přesně tak, paráda. Tak snad i léčba Valerie půjde dobře."

"Má tebe. Jsem si jistý, že půjde," ujistil ho Leo. Alexandrovi se po něm v tu chvíli tak moc zastesklo.

A tak mu o Bernovi neřekl. K čemu by to bylo vůbec dobré? Leo by začal šílet, tím by si byl jistý. Moc dobře věděl, kdo Bern byl. Samozřejmě ho i jeho prvního přítele rozebrali o něco víc, když se Alessandro vrátil nečekaně z Itálie. Leo už ani nenacházel nadávky, když o Bernovi Alessandro mluvil.

Nechal si tuto informaci tedy zatím ještě pro sebe. Sám vlastně potřeboval ještě zjistit, jak s ní naloží.

"Hele ale. První týden za námi," řekl Leo na konci hovoru. "Týden blíž tomu, kdy se uvidíme."

Oh, definitivně mu to nemohl říct a rozhodit ho ještě více. Ne teď.

ǁ

:DDDD