Sink or swim

41.

"Uhm, vadilo by vám hodně, kdybych s vámi letos nebyl na Vánoce?"

Díval se do talíře s jídlem. Byla sobota, byl doma a obědval s jeho rodiči. Bylo vtipné, že se ptal, jako by mu byla patnáct, a ne dvacet šest, na druhou stranu zatím každé Vánoce trávil s nimi, protože kde jinde by byl? Neměl snoubenku jako Simon, vlastní rodinu. Určitě s ním automaticky počítali.

Což mu taky potvrdil jejich překvapený pohled. Začal mumlat dál. "Už jsem to trochu probíral s bráchou, říkal, že by neměl nic proti, že by i s Aurou a Caroline letos byli s vámi, aspoň nebudou sami. Nechci, abyste si mysleli, že s vám nechci být a rozhodně vás nechci nechat o samotě, takže jestli vám to vadí-"

"Nejprve zkus vysvětlit, co máš teda v plánu," uchechtl se jeho máma. Leo si až v tu chvíli uvědomil, že jim neřekl důvod.

Zvedl pohled. "Chtěl bych letět za Alessandrem. Když poletím v listopadu, budeme mít jen týden, ale kdybych letěl v prosinci, mohl bych tam zůstat dva týdny minimálně. A když už to stojí tolik..."

Leo už se díval na letenky. Samozřejmě to, že by letěl o Vánocích, přinášelo své oběti - letenky byly dražší. A i když vtipkoval o tom, že Alessandro mu bude muset finančně přispívat, jestli se budou chtít vidět, neexistoval vesmír, kde by se ho na přímo zeptal. Jelikož za ubytování nemusel dát ani korunu, protože bude u něj, byl si vcelku jistý, že letenky zvládne nějak finančně sám.

Jeho táta jen pokrčil rameny. "Jsi dospělý, dělej si co chceš."

Pousmál se. Jeho máma tak přesvědčená nebyla. Vždy byla citlivější, co se jich týkalo. Když se Simon odstěhoval, byla mimo snad týden. A teď jí její druhý syn, ten co byl její jistotou, říkal, že s nimi nebude na Vánoce.

Chytil ji za ruku. "Ale zůstanu, jestli chceš. Můžu za ním letět v tom listopadu. Vím, že jsou pro tebe Vánoce důležité."

"Ne, ne, to vůbec. Jen jeď. Přece ti nebudu v tom bránit, když je to jedna z mála šancí, kdy ho můžeš vidět."

Leo se pousmál. A to odpoledne to Alessandrovi oznámil.

Byl to třetí týden, co byli od sebe. Nejčastěji si volali kratší hovory, když Alessandro skončil v práci, ten den měli ale naplánovaný jejich týdenní pravidelný videohovory. Alessando měl devět hodin večer, u Lea byly tři hodiny. Bylo to těžší s tím časovým rozdílem, ale zatím to nějak zvládali.

"Dneska jsem mluvil s rodiči," začal tuto konverzaci pomalu Leo.

"A? Jak se mají?" zeptal se Alessandro. Jedl večeři, což bylo něco, co Leo doteď nechápal a často to byl jejich problém, když byli spolu v New Yorku a chtěli si zajít někam na jídlo. Leo byl zvyklý jíst kolem sedmé hodiny, to Alessandro ještě nemíval hlad a namítal, že večeře se jí výhradně v osm nejdřív, nejlépe v devět. Italové.

"Teď není důležité, jak se mají," uchechtl se. "Protože probírali jsme Vánoce. A letos je strávím v Barceloně."

S Alessandrem ta informace nic neudělala. "Jo? Co v Barceloně?"

"Hej nevím," naladil se na jeho notu. "Dlouho mě láká Španělsko. Chci si tam najít nějakýho Itala."

"Slyšel jsem, že je jich tady hodně."

"Já taky," přitakal. "Ale mám ještě jednu specifikaci. Chci jen Itala bez nohy."

Alessandro se málem zadusil na špagetách, jak se zasmál. Leo se kousl do rtu, aby si udržel svou image, ale nakonec to nedokázal. "No," řekl Alessandro, když se vzpamatoval. "Máš štěstí, že jednoho takovýho znám. Ustele ti postel a bude se na tebe těšit. Odkdy a dokdy? Koupím ti letenku."