Sink or swim

25.

"Co kdybychom si zašli na rande?"

Alessandro vykulil oči a odkašlal si, jako by zpětně mohl zamaskovat Leovu otázku. Byli v práci, nikdo ale nebyl v jejich bezprostřední blízkosti a navíc mluvil potichu!

Alessandro se opřel o recepci. Bylo to doslova to jediné místo, kde se teď potkávali, když už neměl stážisty na starost. "Ty si to děláš těžší a těžší."

"Já vím," přiznal Leo. "Ale rád bych něco podniknul."

"Muselo by to být daleko odsud."

"Už jsem se díval na nějaké restaurace. Minimálně půl hodiny odsud."

Alessandro se uchechtl. "Samozřejmě. A ještě nějaký pochybný podnik ve sklepě, aby nehrozilo, že nás někdo uvidí."

"Mám tam i jednu restauraci s dvou hvězdičkovým hodnocením v mínus druhým patře. Italskou, samozřejmě."

Miloval sledovat, co Alessandrovi dělal. Jak se snažil udržet si svou doktorskou image, když ho přece jen rozesmál. Dalo by se říct, že v práci byl Alessandro ten zodpovědnější a Leo? Ten si to spíše užíval. Stejně už neměl stážisty na starosti. Stejně bude za chvíli pryč. Stejně to mohlo být úplně všem jedno.

"Můžeme jít i do tříhvězdičkové. Možná čtyř, normálně," odpověděl potichu s lehkým úsměvem. "Pobavíme se pak. Ty vážně riskuješ." A s těmito slovy se otočil a vydal se pryč. Měl pravdu, Leo riskoval. Že si s ním něco vůbec začal, riskoval. A jelikož byl v tom až po uši, nebál se ho ani pozvat na rande, což jen tak mimochodem bral jako osobní úspěch. Nikdy nikoho na rande nepozval. I když, samozřejmě to bylo o to lehčí, když věděl, že tam ta vzájemná záliba je.

Alespoň doufal. Vzhledem k tomu, že poslední noci trávili jen spolu, doufal.

Ten den také měli jednoměsíční meeting většiny oddělení - lékaři a vrchní sestry. A stážisti. Ti tam byli spíše jen pro to, aby si vyzkoušeli, jak to tak chodí, takže se všichni čtyři posadili do rohu místnosti a vyčkávali, až se dostaví i všichni ostatní.

Alessandro přišel mezi posledními. Na Lea se ani nepodíval. Chtěl by mít jeho kontrolu, vážně.

Meeting vedl Hawkins. A hned mezi prvními věcmi oznámil: "Doktor Wahid nás dnes ráno kontaktoval, že bude minimálně týden na nemocenské, což nám trochu ztěžuje situaci vzhledem ke stážistům." Všichni čtyři se na něj podívali, jak ztracené děti ve školce. "Příští týden nezvládnu pokrýt jejich učení sám." Pohled mu padl na Alessandra. Leo zatajil dech. "Vím, že už téměř u nás končíte. Mohl bych vás ale ještě poprosit, jestli byste se nemohl opět věnovat stážistům váš poslední týden, než to vyřešíme?"

Tolik k tomu, že Alessandro nebyl jeho přímým nadřízeným. Teď zase byl. A bude muset opět sepsat evaluaci, která samozřejmě mohla být napadena hned, co by se někdo dozvěděl o jejich blízkosti.

Alessandro si dál s odpovědí na čas a Leo už opravdu doufal, že to odmítne. Měl totiž tak nějak pocit, že když řekne ano, žádné rande nebude. Protože bude o to opatrnější, aby je nikdo neviděl.

Pak vzhlédl k Hawkinsovi. "Dobře."

Leo svěsil ramena. Dario se k němu naklonil. "Já měl Wahida docela rád, i když smrděl."

"Alessandro je taky v pohodě," odsekl.

"Kvůli Alessandrovi jsem měl dva dny zpátky hodinový přes čas. A to nás ani neměl na starost. Co teprve teď?"

Leo ho ignoroval. Přece jen nemohl dostatečně argumentovat bez toho, aby se nějak neprokecl.

A jak předpokládal, tak se i stalo. Alessandro mu asi patnáct minut po meetingu napsal zprávu. Asi bude lepší, když si dvouhvězdičkovou italskou restauraci uděláme u tebe nebo u mě. Uvařím.