Sink or swim

11.

Alessandro na sebe nenechal sáhnout. To asi nemělo Lea ani překvapovat.

Sedl si na okraj postele naproti němu. Snažil se nedívat na to, jak si nohu ošetřuje, ale občas to zkrátka nešlo. Upřímně se divil, že ho Alessandro nevyhodil z místnosti ven.

Vlastně vyhodil. Asi po pěti minutách donutil Lea, ať se zkrátka jde znovu podívat na ty děti z autonehody a informuje sestry, o všem, co mu nadiktoval. A taky o tom, že Alessandro bude chvíli nedostupný.

Takže teď před ním opravdu jen seděl. A na nic se neptal, přesně jak po něm chtěl.

Fakt byli v tichu snad deset minut. Leo tak pozoroval jeho protézu opřenou o postel. I on na ní viděl, že to bude jedna z těch kvalitnějších (což taky znamenalo, že mnohem lépe imitovala obyčejnou chůzi).

Alessandro k němu konečně zvedl lehce pohled. "Tahle je docela nová," řekl tišeji. Najednou zněl úplně jinak. "Ještě si na ni docela zvykám. A rozhodně v ní nevydržím tak dlouho."

Leo se kousl do rtu. Mohl vůbec něco říct? Alessandro mu jasně řekl, ať se neptá. I když si v tu chvíli přišel jak pěti leté dítě, respektoval to.

Alessandro se lehce uchechtl. "Nemusíte vyloženě mlčet."

"Nechci říct něco špatně," přiznal po chvíli ticha, protože to byla pravda. Neznal Alessandra natolik, aby si byl před ním svými slovy jistý.

"Tady snad není ani nic, co byste mohl říct špatně. Nemám nohu. Nemám ji odmalička. A jak jste asi pochopil, dělám všechno proto, aby to nikdo nevěděl," řekl prostě, zatímco si nohu obvazoval. "Tedy, vedení nemocnice o tom ví. Tohle není něco, co bych mohl před nimi skrývat. Ale opravdu to ví jen lidi, kteří to vědět potřebují. A teď vy."

Leo nasucho polkl. "Pardon?" zkusil to nejistě.

Alessandro se začal natahovat pro nůžky, které se přece jen podařily dát Leovi jemu z dosahu. Rychle se postavil a podal mu je.

"Nic jste neprovedl, proboha," vydechl Alessandro. "Naopak... děkuju za pomoc. A prosím, nikomu ani slovo."

"Samozřejmě," vyhrkl rychle v odpověď.

Tak moc ho zajímalo, jak se mu to stalo. Tak moc chtěl vědět odpovědi, až se cítil trapně, protože to přece jen vůbec nebyla jeho věc.

Alessandro vzal do ruky onu protézu a začal si ji upravovat. Leo se natočil trochu bokem, ať nevypadá, že ho upřeně sleduje. Podíval se... z okna. Ano. Na ten krásný výhled... kdy viděl jen svůj a Alessandrův odraz, protože veku byla stejně tma.

"Byla to autonehoda."

Téměř se jeho hlasu lekl. Otočil se zpátky k němu. Byl překvapený, jak moc s ním Alessandro mluvil. "Byla to autonehoda až děsivě podobná té, co nám ráno přivezli. Strávil jsem pět hodin na sále, abych tomu devítiletému klučinovi zachránil nohu a vážně doufám, že se to povedlo a nenastanou komplikace." Vzhlédl k Leovi. "Proto mi tolik záleží, abyste na toho chlapce dával pozor. Na něj i na jeho sestru."

Už se chtěl zeptat, proč zrovna on, ale zastavil se. Alessandro už mu jednou řekl, že je ze stážistů nejlepší, nemusel to z něj tahat podruhé. A jestliže měl i osobní důvod, proč mu na tomto případu tak záleželo, jasně, že zaúkoluje toho, komu věří ze stážistů nejvíce.

"A asi bych se vám měl omluvit."

"Mně?" vyhrkl Leo překvapeně.

"Za to, jak jsem vám nalhával, že máte vidiny. Když se nesoustředím, jde na mé chůzi znát jisté kulhání. A tenkrát v tom baru jsem kulhal definitivně, protože se mi protéza porouchala. Přišel jsem si ji na toalety upravit a... omlouvám se, že jsem i tehdy byl na vás oba hrubý, když jste se jen snažili pomoct. Protože uznávám, byl jsem ve stádiu, kdy jsem pomoct potřeboval."