Sink or swim

21.

"Musíme... musíme to řešit tady?" zeptal se Leo nakonec. Když se na něj Alessandro zmateně podíval, ztišil hlas a pokračoval. "Nevím, jestli jsem v dobrém emočním rozpoložení."

Zdálo se, že to pochopil. "Chceš se jít projít?"

Jeho první myšlenka byla, jestli to zvládne. Vypadal, že šel přímo z nemocnice, nejspíše si pořádně nesedl už kdo ví jak dlouho, Leo by ale opravdu nezvládl tady jen sedět a poslouchat ho. Takhle mohl venku alespoň kdykoliv utéct, ne?

Takže souhlasil a začal si balit věci. "Zaplaceno máš?" zeptal se Alessandro.

Přikývl. Platil hned při objednání.

Vyšli ven. Leo rozhodně nechtěl začínat konverzaci, a tak jen čekal. On vysvětlovat nic nemusel, Alessandro měl celý seznam.

První si povzdechl. "Já ani nevím, kde začít, jelikož jsem tě musel strašně zmást."

"Zkus spíš ublížit," zamumlal. "Když jsem ublížený, dokážu být naprosto upřímný," vysvětlil Alessandrovu překvapenému pohledu.

"Je pro mě těžký mluvit o emocích," začal Alessandro opatrně. "A ničím, co řeknu, se nechci ospravedlňovat. Máš pravdu, ublížil jsem ti a je mi to neskutečně líto."

"Proč jsi to teda udělal?" vydechl Leo.

"Protože... protože jsi to ty. A já se v tu chvíli prostě neovládl, je tady ale tolik věcí, kvůli kterým jsem to nikdy nechtěl udělat."

"Mě nenapadá jediná," přiznal Leo. Jak se to říkalo? Všechno jde, když se chce? Tak proč by ho Alessandro nemohl políbit, když to tedy chtěl udělat?

Lehce se uchechtl. "Možná nejsi přímo pode mnou, stále jsem ale tvůj nadřízený. A kromě toho, za dva týdny odjíždím. Ty jsi citlivý člověk, Leo, nechtěl jsem ti zamotat hlavu, když vím, že za dva týdny budu na druhý straně světa."

"A hele. Přece jen se ti to povedlo."

"Já vím, a proto je mi to tak-"

"Já brečel, Alessandro," vydechl Leo a zastavil se. Rozhodil rukama. "Je mi sakra dvacet pět, jsem na jedný z nejlepších stáží, co můžu, a přesto jsem se zavřel u sebe v bytě a kvůli tobě brečel. Protože ty neznáš mou minulost a možná by jiní nad tím mávli rukou, pro mě... pro mě to bylo citlivý až až. Víš jak blbě si přijdu?"

Ach ne, proč vždy jen cítil slzy, když pouze o brečení mluvil? "To tys to inicioval. A sotva jsem se tě dotkl, ucukl jsi a odešel. Co si mám teď jako myslet?"

"Takhle to vůbec nemělo být," zareagoval Alessandro. "Neodešel jsem, protože by bylo něco špatně s tebou, ale se mnou. Ty... ty jsi to nejlepší a zároveň nejhorší, co mě tady potkalo. Nejlepší, protože sakra, já ani nevím, jak ses mi dostal pod kůži. Nejhorší, protože jsi stážista a já doktor. Protože za dva týdny tady nebudu. A nechtěl jsem trápit sebe a hlavně tebe ještě víc."

"A zase. Přesně to se ti totiž povedlo," uchechtl se Leo zoufale.

Alessandro sklopil pohled. "Doufal jsem pak... doufal jsem, že třeba ke mně nic necítíš."

Leo nasucho polkl. "Tak to ses pěkně mýlil."

A bylo to venku. Teď Alessandro věděl, že k němu něco cítí. To rozhodně nebylo dnes na jeho denním plánu.

Nepatrně přikývl a stáhl rty do úzké linky. "Dobře. Ale vidíš to, ne? Práce, můj odjezd i... i ten věkový rozdíl, nevím-"

"Mě ani jedno nezajímá," vydechl Leo zoufale. "Jak si sám vypozoroval, jsem citlivý člověk. Takže jestliže k někomu něco cítím, cítím to naplno a cokoliv kolem je mi jedno. Je mi jedno, že jsi můj nadřízený nebo že odjíždíš. Věkový rozdíl? Jsme od sebe jen šest let, nedělej, jako by ti bylo padesát. A přeber raději pořádnou zodpovědnost za to, co jsi udělal."

Wow. Překvapil i sám sebe. Ale musel se pochválit, protože konečně si stál pořádně za svým. Za co se už pochválit nedokázal byla ta slza, která mu stekla po tváři.

Protože Alessandrova slova, jeho chování, obojí mu napovídalo akorát to, že se přišel vymluvit na práci a jeho odjezd. Že s tím noc udělat nemůže. A Leo byl možná naivní, ale měl pocit, že to byla jedna velká lež.

Alessandro k němu přistoupil. Váhavě zvedl ruku a setřel mu slzu z tváře. Leo v tu chvíli naprosto zatajil dech. Ať přestane. Ať ho přestane tak mást.

"Panebože, nenávidím tě vidět brečet," zamumlal a pak si ho vtáhl do objetí.

Alessandro musel k němu taky něco cítit. Možná nedokázal číst signály, možná byl neustále zmatený, tohle ale mluvilo celkem jasně, ne?

Pak Alessandro začal šeptat. "Musíš na mě zapomenout, stejně jako já na tebe." Leem projela husí kůže. Ne, ne, ne, ne.

"Co-"

"A můžeme to udělat hned teď. Nedělat si to ještě těžší. Nebo až za čtrnáct dní."

Za čtrnáct dní, kdy odjede. Byla to doslova ta jediná možnost, jak uspokojit jeho city. Jen aby je naprosto rozdrtil ještě víc o dva týdny později.

Leo se odtáhl. Hluboko uvnitř věděl, že měl Alessandro pravdu, že by na sebe měli zapomenout hned teď, když věděli, že brzy odjede. Když viděli jasný konec. Ale zároveň byl tady v New Yorku celkem osamělý a konečně tady byl někdo, kdo ho měl rád zpátky. A i když to mělo být jen na tak krátkou dobu, byl ochotný se aspoň chvíli cítit, že byl milován.

"Jsi si jistej?" zeptal se. Protože přece jen to byl Alessandro, kdo jako jednu z prvních vět řekl, že nechtěl mást ani sebe před jeho odjezdem. Tohle nebylo jen o Leovi a jeho citech, které neuměl ani trochu ovládat.

"Já? Ne. Protože se bojím, že si neuvědomuješ, do čeho jdeš," řekl a jemně zvedl nohu s protézou. Ten hlas mu ale řekl úplně všechno. Alessandro se musel v minulosti už několikrát spálit kvůli jeho noze.

O tom to celé bylo? Leo od něj o krok ustoupil. "O to celou dobu jde, že? To je to, co tě hlavně drží zpátky. Tvá noha. Protože si myslíš... co si vlastně myslíš?"

"To ani nechceš vědět," řekl potichu.

"Právě, že chci."

"Je to na dlouho."

"Já mám volný celý zbytek dne."

Trefil se. Nešlo tady o práci ani o jeho odjezd. Šlo tady v první řade o jeho nohu, kterou skrýval, aby ji svět neviděl. Šlo o nějaký Alessandrův mentální boj, který ho držel zpátky. A najednou mu bylo jasné, že se za tím skrývá celý příběh, který vedl až do bodu, kdy ho Alessandro políbil a pak sebou cukl v momentě, kdy se ho Leo dotknul.

Musel se uchechtnout. "Sakra, snad si nemyslíš, že tvá noha je něco, co by mě mělo odradit."

Alessandro zvedl jeden koutek úst do smutného úsměvu. "To už jsem párkrát taky slyšel. A hele, přesto tu jsem v mých třiceti jedna letech a cukám před dotekem někoho, koho jsem sám políbil."

Leo naprázdno otevřel pusu. Nevěděl, co nejprve říct.

"Takže ano, Leo, s tebou není vůbec nic špatně. A omlouvám se, že sis to kvůli mně myslel. To se mnou je."

Leo se lehce rozhlédl kolem sebe, jestli se přece jen tady neobjevil někdo z nemocnice. Když ale nikoho nepoznával, natáhl se po Alessandrově ruce. "Jestli chceš, vyslechnu si tě."

Možná byl stále lehce raněný Alessandrem, jak ale díky jejich konverzaci poznal, i když to byl Alessandro, kdo ten polibek inicioval, zmátl ho naprosto stejně.

Oddechl si, když Alessandro jeho ruku stiskl. "Říkal jsi, že máš čas? Nevadilo ti, kdybychom šli ke mně?"

Chápal, že o své noze nechtěl mluvit na veřejnosti, a tak ihned přikývl. "Kudy?"

ǁ

stále na stomatologii, stále čekám :Dd tak tady máte další

anyway pajda story timeee