Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

34. domov

Vzbudil mě až moc hlasitý zpěv ptáků. Otevřela jsem oči a vše bylo tak krásně barevné. Jen obraz byl podivný v tom, že byl trochu zastřený, jako by měl na sobě závoj krásy utkaný z pavučin.

Sedla jsem si a na židli jsem spatřila sedět ženu. Ženu mně tak známou.
,,Mami?" rozlehl se můj hlas po místnosti.
Otočila se na mě a věnovala mi široký úsměv.  Její blonďaté vlasy oplývaly květinami a zářily zlatem. Líčka se jí růžověla a oči jiskřily. Byla překrásná, tak jako jsem si ji pamatovala.

Ale měla v sobě cosi jiného, jakosi kouzelnou magii, co jí ozvláštňovala.

,,Už jsi vzhůru," řekl čistý hlasem. Bylo to jako poslouchat chvalozpěvy andělů na vísostech.
,,To jsem v nebi?" zeptala jsem se, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo.
,,Jsi už veliká, Florence. A jsi také překrásná. Vždy jsem věřila, že dokážeš, co si zamaneš, zlato," usmála se.
,,Ale co dokázat?" zeptala jsem se znovu.
,,Všechno," řekla a vstala ze židle.

Přešla blíže k posteli a objala mě. Zalil mě pocit štěstí a blaženosti.

,,Nikdy nezapomeň na to, co sis prožila ale netrap se minulostí," řekla pouze hlasem, který následovala hojná ozvěna.
Na co nezapomenout? Nevěděla jsem o čem to mluví.

Najednou hlas ptáků přehlušil všechny mé myšlenky. Cítila jsem pnutí na hrudi, jako by mě někdo tlačil dozadu. Začalo se stmívat a obraz mé maminky zmizel.

Zmizel i pocit štěstí, ale v hrudi mi přeci jen něco leželo.

Cítila jsem najednou jakousi tíhu. Cítila jsem měkkou postel a čerstvý vzduch. Bylo to intenzivnější než s mamkou. Bylo to skutečnější.

Cítila jsem jak mi těžknou končetiny a zacítila jsem na chvíli i mírné brnění v hrudi.

Odtáhla jsem od tebe těžká víčka a zadívala se do čistě bílého stropu. Obraz už nebyl zastřený, už byl ostrý tak jako vždy.

Pomalu jsem se posadila, protože tíha mého těla mě táhla silně k zemi. Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila Kaspiana spícího na židli a s hlavou složenou na posteli po mém boku.

Pomalu jsem mu položila ruku na jeho hebké vlasy a pohladila ho. Byl krásný, když spal.

Trochu se zavrtěl a pomalu otevřel oči, když si udědomil, že jsem vzhůru, zprudka se narovnal a pohlédl mi do očí.

,,Dobré ráno," usmála jsem se na něj.
,,Vzbudila jsi se," usmál se, a pak mě k sobě přitáhl.
,,Copak jsem snad umřela?" zamumlala jsem do jeho ramene, když mě tak silně svýral v náručí.
,,Vypadala jsi tak," řekl a pustil mě. Pak se postavil a věnoval mi ještě jeden malý úsměv.

,,Musíme jít," řekl najednou a v očích se mu mihlo zklamání.
,,Kam?" zeptala jsem se a zvedla se z postele.
,,Aslan přišel," odvětil. ,,Určitě ho budeš chtít vidět," usmál se posmutněle.

Já se také usmála, ale nechápala jsem z čeho je tak smutný. Vždyť je vše v pořádku.
,,Ráda," přikývla jsem.

Vydali jsme se tedy ven z Cair Paravel a ocitli se na jeho nadvoří, kde se shlukovaly davy narnianů. Co se tu asi děje?

Postupně se na mě začali všichni otáčet, ale já to přisuzovala těm krásným satům, které jsem měla na sobě.

Pak jsem uviděla Aslana stojícího na dřevěném pódiu a vedle něj sourozence taky vystrojené jako ze žurnálu.

Přislo mi to komické. Děti bojující v brněních a beroucí sladké odměny v honosných šatech. Jako by to nebyla skutečnost, ale jen hodně živý sen.