Proti Druhé straně [ Letopisy Narnie ]

27. období dešťů

Probudila jsem se až v šeru místnosti s čelem mokrým od potu. Bolel mě každý nepatrný pohyb. A otupující bolest na zádech, na kterých právě teď ležím. Pomalu, s těžkým výdechem, se vyhrabu do sedu a zabručím, když mi nepříjemně přeskočí v zádech.

,,Byla to asi silná šlupka, co?" uslyším z rohu místnosti klučičí hlas. Zvednu pohled a ve stínu pokoje spatřím Kaspiana sedícího na křesle.
,,Co tady děláš, proboha?" zachraptím směrem k němu.
,,Vypadala jsi fakt blbě, tak jsem měl obavy jestli zvládneš noc sama," mykne rameny.

,,Zvládla bych to, nemusíš mít obavy," odpovím mu.
,,Myslíš? Mumlala jsi ze spaní o jakémsi poznání a daru," promluvil zcela klidně. V ten moment jako by se vše zastavilo a ve mě šíleně zatrnulo. Sakra.

Pohlédnu mu opatrně do očí, zda to myslí vážně. Ale jeho obličej je zcela bez hnutí. Těžce polknu a zavrtím se na místě, najednou všechna bolest zad ustoupila do pozadí.

,,Mám živou fantazii," myknu jemně rameny, ve snaze nevyvolat větší bolest v zádech. On jen přimhouří oči a postaví se.
,,Opravdu? Jsi si jistá, že se na tom ostrově nestalo něco jiného?" zeptá se, ale já jen zakroutím hlavou v záporu. On se narovná v zádech a odejde z mého pokoje.

Určitě něco tuší. A já ani nevím, kdy by měla nastat ona válka a už mi dýchá na záda s mým odhalením. Zabořím hlavu do dlaní a pomalu si znovu lehnu.

O čem všem jsem jen mluvila?

....

Brzy ráno mě vzbudí podivné klepání na okenní tabulky. S nelibostí otevřu oči a přelétnu pohledem po místnosti. Pak stočím pohled k oknu, s námahou se posadím a spustím nohy k zemi. Za oknem se mihne opeřený stín a já se postavím, abych se mohla podívat z blízka. Po pár krocích spatřím černého hrbícího se havrana na okenním parapetu. Otevřu pomalu okno a můj návštěvník se na mě zahledí jedním černým okem. Párkrát zakráká a pozvedne nohu s nějakým vzkazem. Nejistě odvážu onen vzkaz a prohlédnu si ho.

Připrav se 

než padne období dešťů, v tu dobu přijdeme.

Nervózně polknu a papírek zmuchlám v rukou. Přejdu ke krbu a tam ho schovám do zbytků popela. Nemám vůbec ponětí, kdy je období dešťů, ale měla bych to co nejrychleji zjistit. Proto se začnu rychle oblékat, a než opustím místnost zahledím se na hodiny. Sedm hodin, to už by měl být někdo vzhůru.

Vyjdu na chodbu a rozhlédnu se do všech stran. Ale chodba je úplně vymetena, jen první sluneční paprsky se probíjí dovnitř. Ještě můžu zkusit knihovnu, možná tam někoho najdu. Otočím se na patě a vydám se na chodbou ke knihovně.  

Za chůze vyhlídnu z oken ven a zahledím se na slunce, které už před nějakou chvílí vyšlo. Když najednou blízko mě vrznou dveře. Zastavím se a prudce se otočím na příchozí osobu. Ve dveřích spatřím ospalou Lucku. Asi jí to brzké vstávání taky nedělá dobře. Přimhouřenýma očima se na mě zaměří, a pak se usměje.

,,Co se stalo, že jsi tak brzo vzhůru?" prohodí mým směrem.
,,Nic, to jen ta tupá bolest v zádech. Potřebovala jsem se trochu protáhnout," osvětlím jí mou situaci. Někdy si přijdu jako důchodce. Ona jen kývne hlavou a o pár kroků se ke mně přiblíží.
,,A kam máš teď namířeno?" 
,,Ani nevím,  chtěla jsem se jen projít po chodbách a třeba si zajít do knihovny," pousměji se.
,,Tak to půjdu kousek s tebou. Dneska máme se Zuzkou domluvený piknik. V našem světě na to čas moc nemáme," sklopí zrak ke svým botám a společně se pomalu rozejdeme tichou chodbou.

,,Jak to?" zeptám se neotřele.
,,Zuzka nemá moc času, škola, kamarádky a taky je někdy náladová. A k tomu, musíme co nejvíc pomáhat mamce. Když je teď táta ve válce," mykne rameny a napřímí se. ,,Odkud vůbec jsi?" stočí ke mně pohled.

V tu chvíli mi dojde, že jsme vlastně neměly ani čas se blíže seznámit. Zjistit naše koníčky, jak nám to jde ve škole a takové ty obyčejné lidské věci.

,,Záleží jak konkrétní chceš být. Můj otec pochází z Ruska, ale celej můj život jsme žili na předměstí Londýna, v Harlow. Avšak kvůli okolnostem teď žiju v londýnském sirotčinci," odvrátím od ní pohled.
,,Co se stalo?" zeptá se zvídavě.
,,Táta odešel taky do války a máma onemocněla, tak se o mě chvíli starala babička. Ale kvůli demenci a přehnaně agresivnímu chování ji museli převézt do důchoďáku," odpovím jí.
,,To je mi líto," vydechne zaskočeně.

Já jen kývnu hlavou, ale nijak neodpovím. Co taky chcete odpovědět na takovou větu. Lítost ani soucit vám vaše nejbližší nevrátí, tak proč o ně žádat?

,,Říkala jsi, že jsi z Ruska. Umíš rusky?" zeptá se s malým úsměvem, jako by chtěla odvrátit pozornost na něco jiného.
Já se jen krátce zasměju a otočím se na ní. ,,Umím asi tolik, co ty. Teda pokud nejsi zapálená do ruštiny a denně se jí neučíš," podívám se na ní nejistě.
,,To úplně ne," zasměje se krátce, ,,Je to zajímavá země, se spousty tradicemi. Jaké je vůbec tvé celé jméno? Máš ruské příjmení?" 
,,Bohužel ano, a pro děti v sirotčinci to je něco, jako kdyby jsi měla k noze přivázaný pytel s hnijícími vnitřnostmi a obličej sešitý tenkými krysími ocásky. Občas je to nepříjemný, být sám a tak," zarazím se, když mi dojde, že už moc mluvím o svých pocitech, ,,Mimochodem celé moje jméno je Florence Alexandrovna Ivanovova," odpovím jí konečně.

,,Děti jsou často kruté, víc, než by měly být. Ale je to krásné jméno. Vždy jsem se chtěla jmenovat nějak vznešeně a vyčnívat, ale bohužel," mykne rameny a pozvedne obočí.
,,Věř mi není nic k závidění na tom, být vrstevníky oslovovaná Ivane," zasměji se.

,,Budu tě muset opustit, ale jestli by jsi chtěla mohla bys jít s námi," poví, když se zastavíme před dveřmi do Zuzky pokoje.
,,Ne, to je dobrý, neměla bych s těmi zády tolik běhat a asi si půjdu ještě lehnout," usměji se ne ní a rozejdu se pomalu chodbou dál.
,,Tak ať se brzy uzdravíš," usměje se na mě ještě a zamává mi.
Zamávání i úsměv jí opětuji a otočím se čelem před sebe. Dneska mám rozhodně důležitější plány, než sedět někde na louce a ládovat se jablečným štrúdlem.

Už jen pár metrů a dostanu se do knihovny. Vůbec nevím, co mi dává takovou jistotu, že tam někdo bude, ale snad ano. Přeci jen, několikrát jsem se tu potkala s Kaspianem. A ten by měl určitě vědět, kdy je to tolik důležité období dešťů. A proč si zrovna vybrala takovou dobu? Nemohla si třeba vybrat období sucha? Ale brodit se bahnem je asi příjemnější, něž se škvaří na slunku v takovém silovém i citovém vypětí.

Promnu si bolestivé místo na zádech, které bylo způsobeno pádem a zhluboka se nadechnu. Jsem už unavená. Neměla bych si to tady spíše užívat, než se připravovat na nějaký boj? Přijdu ke dveřím vedoucích do knihovny a hmátnu po zlaté klice. Dveře se s vrznutím otevřou a já vejdu do potemnělé knihovny. Jediné okno, co tu je, je ze západní strany, takže tu jsou kouzelné západy slunce za obzorem. Se zaskřípěním za sebou ty dveře zavřu. Vážně by je měl už někdo namazat. Rozejdu se ke knihovně, za kterou se skrývá postarší pohovka a zarazím se nad osobou na ní sedící.

,,Co tady děláš?" vyhrknu ze sebe.